Článek
Obě jste narozeny v roce 1986, to jste se asi na závodech potkávaly už odmala…
Rosolová: Jasně, závodily jsme proti sobě ve vícebojích.
Hejnová: Já se Denisy vždycky bála. Byla o hlavu větší a měla snad o 20 kilo víc. Tak jsem na ni vždycky ukazovala prstem a říkala: „Už je tu zase Ščerbová (rodné příjmení Rosolové).“
Jak jste, Deniso, vnímala Zuzanu vy?
Rosolová: Jako takové malé vyžle. Možná mám ještě někde videokazetu, kde je vidět, jak tam vedle mě je takhle malinká.
Zuzko, napadlo vás tehdy, že z Denisy bude čtvrtkařka?
Hejnová: Ne. Já si o ní vždycky myslela, že se jí nechce trénovat. Než aby ji trénink bolel, tak to bude radši skákat do dálky. (úsměv) Ale od té doby se změnila. Věděla jsem, že běhá dobře, čtvrtku zvládne, ale myslela jsem si, že se jí do toho nebude chtít.
Jak jste pak vnímala příchod Denisy do skupiny? Občas tyhle přesuny bývají citlivé…
Hejnová: Já to brala spíš pozitivně. Věděla jsem, že Denča bude dobře běhat a mně to může jenom pomoct. Jasně že jsem věděla, že to bude i konkurence, ale to pozitivní převažovalo.
Soupeříte spolu na trénincích?
Rosolová: Zuzka Bergrová vždycky nadává, že my dvě soupeříme, kdo bude první, a ona to pak odnáší, když je za námi.
Hejnová: Ale nemyslím, že bychom spolu nějak bojovaly.
Rosolová: Jen se snažíme běžet rychle. Většinou běháme za sebou. Zuzka táhne ty delší úseky, já kratší. Ale je pravda, že když jsme teď šly nějakou pětistovku a cítila jsem, že je Zuzka za mnou, tak jsem se snažila, aby mě nepředběhla.
Denisa o sobě říká, že nesnáší porážky i mimo atletiku. Jste na tom, Zuzko, stejně?
Hejnová: Tak to říká Denisa pravdu! (směje se)
Rosolová: Já si pamatuju, jak jsme jednou hrály minigolf na Kanárech. A ten, kdo prohraje, měl platit prvnímu zmrzku. Zuzka už prohrávala asi o pět ran, tak do toho jen naštvaně mlátila, protože už ji to nebavilo.
Hejnová: To si ani nevybavuju. Ale je pravda, že nerada prohrávám. Kdo chce být nejlepší, tak přece nemůže rád prohrávat.
Podle mnohých má Denisa budoucnost na čtvrtce překážek. Jak by jí podle vás šly?
Hejnová: Ať si je zkusí. (usmívá se) Je otázka, jak by to Denča běhala. Já mám ten rytmus už zažitý, ona navíc neumí překážky na druhou nohu.
Rosolová: Já je zkoušela zrovna minulý týden při tréninku na rovince, ale spíš pro zpestření. Ale je pravda, že mě na ně lákají… Na té hladké čtvrtce je strašně velká konkurence, Zuzka tam má jednu špičkovou Rusku, já tři. Možná si ty překážky na podzim někde vyzkouším.
Přezdívka vaší skupiny Rychlý holky už je dostatečně známá, uvítaly byste ve skupině i nějakého rychlého kluka?
Hejnová: Nebylo by to špatné. Ale ne jednoho, to by byl chudák. (smích) Máme ve skupině Štěpána Cysaře, ale je ještě mladý. Kdyby tam byl někdo o trochu lepší než my, brala bych to.
Rosolová: Určitě. Všechno by nám odtáhnul a my bychom se jen držely za ním.
Teď v televizi běží seriál z atletického prostředí Dlouhá míle. Sledujete ho?
Hejnová: Sledovaly jsme to už na jaře v Nymburce, někdo to přinesl.
Rosolová: Od té doby trenérce říkáme, že „ty čtvrtky půjdeme ostře, ať vidíme, jak na tom jsme (paroduje seriálového hrdinu Ondřeje Veseckého v podání Svatopluka Skopala).“
Děj se odehrává v prostředí vám dobře známého Strahova, pobavily jste s u něj?
Hejnová: Mně přijde spíš smutné, že to tam vypadá pořád stejně. Ty skříňky dobře známe.
Oběma vám náleží bronz ze štafety na halovém mistrovství světa v Dauhá. Už vám po roce a půl od diskvalifikovaných Jamajčanek medaile dorazily?
Hejnová: Kdepak, slyšela jsem, že je vůbec nechtějí vrátit.
Rosolová: Zůza bude mít teď na závodech v Londýně tři Jamajčanky, tak se jich může zeptat, jestli nám je holky nechtějí vzít do Tegu…
