Třicet let světovou rekordmankou! Třeba bych dnes taky chtěla peníze, přemítá Kratochvílová

Už v červnu dělal kamarád v čáslavském divadle takovou vzpomínku i s Táňou Kocembovou a Danou Zátopkovou. Teď v sobotu jsme v Golčově Jeníkově měli setkání s dalšími atlety a známými. A ještě se chystá třetí akce, která s tím rekordem tolik nesouvisí. Sejdeme se všichni atleti, kteří závodili před třiceti lety na prvním mistrovství světa v Helsinkách. Dorazí i trenéři, doktoři, maséři, některé jsem těch třicet let neviděla.

Vzpomenu si vždycky, že už je to 23, 24 nebo 25 let, a říkala jsem si, že by to mohlo vydržet těch třicet. Strašně rychle to uteklo…

Já si říkala, že ho někdo hodně rychle vylepší. Když jsem zaběhla rekord na 400 metrů, za dva roky si ho vzala Marita Kochová zpátky. Jenže přišel systém velkých mítinků, Zlaté a Diamantové ligy, kde se běhá víc na body a peníze než na rekordy. Maria Mutolaová útoky na rekord vyhlašovala neustále, ale když jsem počítala její starty v sezóně, měla jich pětadvacet.

Čtyři. Tu rekordní, pak rozběh, semifinále a finále na mistrovství světa v Helsinkách. Nikam jsme stejně nemohli, tak jsme pořád trénovali…

Nevím, asi bych taky chtěla peníze. Kdyby vám je týden co týden někdo nabízel… Jenže na takové výkony už se musí hodně trénovat.

To je pravda. Původně jsem neměla v plánu osmistovku, pak jsem ani nechtěla běžet moc rychle, jen splnit účast. Jenže jak nás tehdy nikam nepouštěli, bála jsem se nic neběžet, když už jsem jela do západního Německa…

Myslím, že bych byla určitě rychlejší ve finále mistrovství světa. Jenže jak jsem kombinovala dvě trati, běžela jsem 1:54 půl hodiny poté, co jsem odběhla semifinále čtvrtky. Trenér mi říkal, hlavně ať vyhraju, protože jsem měla druhý den další finále.

Je to s nimi snazší, ale stejně na to musíte mít. Oni to umějí rozbíhat, trénují na to, jsou za to dobře zaplacení. Ale na velkých šampionátech se atleti musejí stejně obejít bez nich, tam se bojuje o medaile. A je otázka, jestli se olympijské zlato vyrovná světovému rekordu.

Olympijské stříbro mám a stavím ho asi výš než zlaté z mistrovství světa, protože bylo vybojované za těžkých podmínek. Do olympiády v Moskvě jsem pracovala v kanceláři, nebylo tolik času na trénink, chodila jsem běhat v Golčově Jeníkově ve čtyři hodiny ráno. Když jsem to tu vyprávěla holkám, ani Lída Formanová mi to nevěřila. Až pak se mi otevřela cesta k lepším tréninkovým podmínkám, čtyři roky jsem se chystala, tam už jsem plánovala se soustředit na jednu trať, ale do Los Angeles se nejelo… Někdy o tom přemýšlím. Přece jen jako olympijský vítěz jste navždy zapsaný do historie.

Je to tak. Koupila jsem si za ně televizi, takovou s tím velkým zadkem. Musela jsem si ještě připlatit, ceny byly dost vysoké. Ale pak jsem ji měla léta, vydržela dlouho. (úsměv)

Bohužel ne, nikdo to netušil. Až když někoho napadlo, že je to rychlé, začali točit, takže ten konec jsem několikrát viděla.

Já zjistila, že to je světový rekord, až když mi to řekl trenér na dráze. Divila jsem se.

Viděla, ale já nevěděla, kolik přesně je rekord. Věděla jsem, že ho má Ruska Muštová (později Olizarenková – pozn. red.) z Moskvy a že je 1:53, ale setinami jsem si nebyla jistá… A ty emoce? Dneska se dělá velká show, ale my k tomu nebyli tak nějak vychovávaní.

Vím o tom. Já si říkala, ať si to klidně papírově zruší, člověk to má pořád v sobě. Z vnitřku by mi to nikdo nevymazal, stejně bych pořád sledovala, kdo se tomu času přibližuje.

Spíš už nad tím mávnu rukou… Vždycky, když je někdo v něčem dobrý, dočká se pochybností, to platí i teď.

Na 73 setin. Byla to úplně neznámá dívčina, zaběhla dobrý čas, pak ji pustili do Evropy na mítinky, vyhrála jackpot Zlaté ligy, olympiádu… To bych se zbláznila já, natož holčina, která se s tím vrátila domů do Keni. Ona fakt nevěděla, co se s ní děje.

To je pravda, říkala, jak ten rekord zaběhne v Ostravě. Tady byl sníh, ona měla letní kalhoty, takové páskové boty, někdo jí půjčil bundu. Ona věřila, že ten rekord zaběhne, ale já si říkala, jak se srovná s těmi penězi a vším kolem. Vždyť z Keni vyjela až v tom olympijském roce. Také se potvrdilo, že to psychicky nezvládla.

Zrovna u té Jelimové. Můj synovec atletiku sleduje, několikrát jsme seděli vedle sebe, třeba první kolo měla rychlejší, já už se zvedala a on mě za rameno zase přimáčkl a říkal: „Neboj, ještě přijde ta poslední dvoustovka…“ Měl pravdu. Úplně klidná nejsem, to by asi nebyl nikdo, u těch rychlých závodů jsem rozechvělejší. Jak říkal Roman Šebrle, když po jedenácti letech přišel o rekord: „Nebudu lhát, že mi to není líto.“

Pořád. Ale zase to předčí, že tu můžu být mezi mladými. I když poslední roky je ta mládež jiná. Nikdo nechce čekat. Během půl roku mi toho nechaly tři holky v šestnácti letech…

Na začátku to bylo hodně těžké, z těch velkých výkonů jsem se nedokázala přeorientovat na ty menší. Ale teď už jsem zase taky rozechvělá, když mi nějaký svěřenec běží.

Vždycky si říkám, že někdo může přijít. Mám teď ve skupině asi deset dětí, holčinu, která vyhrála v hale čtvrtku v dorostenkách na mistrovství republiky, uvidíme…

Jenže ten jezdí hrát hokej do Kutné Hory, atletika zatím nevyhrává. (úsměv)

Strašně málo. Občas na běžkách, když jsme na soustředění, ale po zranění pánve asi jen desetkrát. Vím, že by mi to celkově pomohlo, snad to napravím přes léto.

Na půl roku určitě… Byla to ukrutná bolest, léčilo se to klidem. Já a ležet? To bylo hrozný. Byla to rána, i teď se pořád na dráze otáčím, ten pocit mám v sobě.

Asi ne, bylo by to drahé. I když to bude pěkné, atmosféra na olympiádě tam byla úchvatná. Ale i v televizi má atletika kouzlo, při Diamantové lize si ani nemám kdy dojít na záchod.