Článek
„Víťa je na tom nejlíp, co kdy byl. Má strašně vysokou stabilitu, což je základ. I když udělá chybu, je schopný hodit daleko. Opakovaně házel za 87 metrů, a když mu to sedne, může oštěp ulítnout ještě dál. A když nebude ten ideální den, je schopný hodit za 85 metrů, a to už je hranice medaile.
Důležité je, aby ten vrchol pro něj přišel opravdu na mistrovství světa. Pokud se nepovede jeden závod, je to špatně, v tom je atletika složitá. Věčná škoda Londýna, byla to olympiáda, ale u Víti to nebyla jen otázka psychiky. Tlak byl větší, ale chytil špatný den, kdy se to všechno nastřádalo. Vážím si toho, že posledním pokusem se dostal aspoň na to čtvrté místo.
Letos sám mluví o tom, že chce vyhrát. Nemusí se to povést, ale já také nezastával názor, že bych chtěl, ale neřeknu to. To jsou pak takové blbé kecy…
Základní faktor, který platí v atletice i sportu, je, že vítěz bere všechno. Druhé třetí místo je krásné, máte medaili, ale vítěz je jenom jeden, zapisuje se do sportovních análů na dlouhou dobu a lidi si ho pamatujou. Víťa jde za svým cílem a věří tomu, Bára byla taky vždycky taková, i když to neznamenalo, že vždycky vyhrála.
Jestli někdo řekne, že moc mluvil a neměl, je to názor toho člověka. Ale já jsem rád, že to tak říká. Učit jsem ho to nemohl, to se nedá lámat, musí to vycházet z něj.“
