Článek
Lukáš Melich při skotských hrách.
Kladivář Lukáš Melich během skotských her.
Jak jste se ke skotským hrám nachomýtnul?
Byla to náhoda. Asi před osmi lety mi psal kamarád, že se jede podívat na Sychrov a součástí jsou i tyhle těžkoatletické disciplíny. Z hecu jsme to vyzkoušeli a ukázalo se, že 80 procent těch disciplín je dělaných pro kladiváře, tak jsme na to rychle přišli. Je to dynamický sport, tam mají ti siláci smůlu, vítězí kladivářský pohyb. Je to taková sranda, příjemné zpestření.
V čem všem se soutěží?
Hází se těžkou kládou, která by měla opsat salto a dopadnout na zem, potom břemenem, které má kolem 14 kilo, takže takové zmenšené těžší kladivo, ideální pro nás. Pak je tam hod kamenem a závažím do výšky. Všechno na záda a nohy, pro kladiváře jak dělané. Je tam fakt pěkně. Koná se i festival s pěknou hudbou, jídlem a pitím, na Sychrově je krásný park…
Takže vyrazíte i letos po mistrovství světa?
Nevím, jak to vyjde. Je to předposlední víkend v srpnu, kdy máme i závod v Dubnici. Vloni jsem se byl podívat a do Dubnice přijel v jednu ráno. Možná to tak udělám i letos, že bych se jen podívat, ale nechal bych taky vyhrát někoho jiného. (úsměv)
Vy jste ale vyrazil na skotské hry i přímo do jejich kolébky, jak se to seběhlo?
Jednou jsme na sever Skotska letěli, byl jsem myslím druhý. Když jsem viděl ty místní hejsky, říkal jsem si, co tam budu dělat, oni to berou fakt profesionálně. Ale zase se ukázala síla toho kladiva, tak se kluci divili… Ale atmosféra úžasná, i v dešti tam za tři dny přišlo na sto tisíc lidí. Zaštiťovala to královna, hráli dudáci, konaly se taneční soutěže.
Těch jste se taky účastnil?
To ne, mně tanec nic neříká. (směje se)
Využíváte svoji sílu i v soutěžích o nejsilnějšího muže?
Já jsem na to moc malý, tam je třeba jiná síla. Taková ta statická prasecká, držet a tahat, to s atletikou nemám moc společného.
Jak těžké je uživit se hodem kladivem? Máte to složitější než ostatní disciplíny?
Z vrhačských disciplín jsme nejhůř placení, možná ženská koule je na tom hůř. A jak se tím dá uživit? Nebudeme to srovnávat s míčovými sporty, ty jsou úplně jinde, je znát, že nejsme v Diamantové lize. Člověk musí být v každém závodě na bedně. Letos snad budu v celkovém hodnocení Challenge v elitní trojce, když se zadaří v Moskvě, něco to dohromady dá.
Do šestého místa na loňské olympiádě v Londýně jste na velký výsledek dlouho čekal. Jak daleko byly myšlenky na konec kariéry?
Člověka to vždycky napadne, když se nedaří. Ale mám atletiku hodně rád a pořád jsem tušil, že jsem neprodal, na co jsem měl natrénováno. Stojím si za tím i teď, že tam jsou ještě nějaké metry schované, ale aspoň se to přiblížilo. Je to satisfakce, že se u toho podařilo vydržet, protože osmdesátka byla hodně vysněná. Osobák s osmičkou vypadá hned líp.
Na Dukle, kde jste zaměstnán, nad vámi Damoklův meč vyhazovu nevisel?
Každý tam má naštěstí nějaký pátek hájení. Já se zúčastňoval mistrovství světa i Evropy, ale končil jsem v kvalifikacích. Jsem vděčný, že mě tam nechali, tak snad to teď vracím těmi výkony. Neříkám, že tam byl Damoklův meč, ale člověk musí vědět, že když se mu nepovedou dvě sezóny za sebou, aniž by byl zraněný, může skončit. Je tam místo jen pro nejlepší, tabulkově je daný určitý počet míst a přicházejí pořád noví mladí lidi.
Drží kladiváři tím, že je vaše disciplína na mítincích trochu bokem, víc při sobě?
Nemyslím, že je to tím, ale obecně vrhači mezi sebou vždycky měli dobrou partu. Po závodech není problém posedět u piva, poklábosit i o tom, co kdo dělá v tréninku. To asi mezi sprintery moc nefunguje, ti jsou takoví divadelníci. U nás není žádný prevít, který by škodil.
Zmínil jste piva po závodě, jak moc si musíte v sezóně hlídat životosprávu?
Člověk musí vzít rozum do hrsti a je jasný, že před závodem nemůže flámovat. Ale když třeba trénujeme v Nymburce, nemám problém si večer dát jedno dvě piva. Nikdy nám to nezakazovali, v tom mají vrhači asi výhodu.
Máte pochopení pro to, že kladivo je kvůli bezpečnosti často mimo hlavní program?
Záleží na stadiónu, jak je postavený sektor. Někde je to tak, že když někdo kladivo déle podrží na ruce, a ty klece můžou být sebelépe stavěné, stejně to nezachytí a hrozí průšvih. Jinde se můžou házet velké dálky a nikoho by to neohrozilo.
Tragické případy se staly i u nás, máte před házením v hlavě, že se může něco stát?
Je to takový naučený pohyb, že když člověk vleze do kruhu, podívá se. Samozřejmě, může tam někdo vyběhnout, ale je tam i trenér, který to hlídá, protože člověk musí myslet i na techniku, aby ten trénink k něčemu byl.
Od letoška jste hodně aktivní na sociálních sítích. Těší vás, jak roste počet fanoušků?
Kdybych byl nějaká pěkná baba, tak to jde na tisíce, o kladiváře přece jen takový zájem není. (úsměv) Já byl vždycky trochu proti, ale mám kamaráda, který mě peskoval, že o kladivu není slyšet. On studuje marketing, tak jsem mu řekl, ať se o to stará. Tak mě teď bombarduje, ať hodně fotím, tak vždycky trenérovi po tréninku říkám, ať mě ještě vyfotí tady a tam…
Stoupl s rostoucí výkonností i zájem dopingových komisařů o vás?
Neúměrně! Už ty letošní odběry ani nepočítám… Občas mi přijde, že to přehánějí. Co řeknou oni, je svaté, a buď na to člověk přistoupí, nebo ne. Na mistrovství Evropy družstev chodili den před závodem a budili nás v půl sedmé ráno a pak řekli, ať dvacet minut počkáme. Tak už jsem se ohradil, proč chodí tak brzo. A jejich první otázka: „Byl už jste dneska na tréninku?“ To už jsem žasnul a trochu zvýšil hlas. Nemám s tím problém, ale je to obtěžující.
Doping je téma i před mistrovstvím světa. Máte pocit, že se situace v atletice zlepšuje?
Doping je a bude. Jakmile jde o peníze, je to byznys pro všechny. Budou lidi chodit koukat na stovku za 10 sekund nebo za 9,50? Na tu za deset nikdo chodit nebude… V cyklistice se lidi taky nebudou chodit dívat, když budou jezdit jak bába do konzumu pro rohlíky. Je vidět, že odkrývají víc a víc věcí, ale vždycky budou sportovci o krok napřed.
Jak se vám zamlouvá zpětné odebrávání medailí a posuny v pořadí?
Zaplaťpánbůh za každý odhalený případ, ale co se tím po osmi letech vyřeší. Když někdo ještě závodí, zaslouží si konec. Ale když někdo před pěti lety ukončil kariéru, k čemu to je? Sportovci, který přišel o bednu a vyhlášení, už to stejně nikdo nevrátí. Ať to chytají, ale deset let zpátky mi to přijde zvláštní. Taky můžu říkat, že v Helsinkách 2005 chytli dva, já byl čtrnáctý, tak už jsem mohl házet finále. Ale co z toho…
