Článek
Myslela si, že jí emoce na nejvyšším stupínku nepřemůžou. Mýlila se. „Chtěla jsem být hrdinka, že nebudu brečet. Ale nějaká slza ukápla," přiznávala mistryně světa.
Když si přicházela pro medaili, měla obrovský aplaus. „Všimla jsem si, že diváci měli vysloveně radost. Asi fandí víc Slovanům než Američanům," přemítala Hejnová, jíž na stupně vítězů doprovodily právě dvě Američanky Muhammadová a Demusová.
Byla nervóznější než před startem velkého závodu. „Klepala se mi kolena. Než jsem na stupně vystoupila, i potom. Bylo to náročné," přiznávala.
Místo pro nejcennější kousek své medailové sbírky už má vybrané. Zatímco mládežnické cenné kovy zůstaly vesměs u rodičů v Liberci, zlato půjde k olympijskému bronzu z Londýna. „Ten mám v knihovně v obýváku u rybiček. Každý den ho musím sundávat, když je jdu krmit. Ale aspoň mám medaili na očích," usmívá se.
Teď ale bude zlato putovat z ruky do ruky, česká rekordmanka nemá obavy, že by se příliš ohmatala. „Budu si dávat pozor. Vím, že si na něj lidi chtějí sáhnout, já si taky vždycky chtěla sáhnout na každou medaili," přiznává s úsměvem.
