Článek
Závodíte v hale radši než venku?
Hala je dynamická, tam naběhané kilometry nejsou tolik třeba. A já halu vždycky uměl, měl jsem v ní úspěchy a to mě motivuje. Venku se mi povedlo vrátit v čase, který byl pro mě po té pauze snový, dostal jsem se do finále mistrovství Evropy, mám za sebou dobrou přípravu a přišla hala, která mi jde. Proto čekám velký výkon, a že budu z mítinků odjíždět šťastnej.
Jsou jiná i očekávání okolí? V létě nikdo nevěděl, v jaké formě se vrátíte…
Taková očekávání jsem nejvíc zaznamenal od soupeřů. V Düsseldorfu mi Maďar Balázs Baji říkal, že ze mě srší dynamika a síla. Kéž by to tak bylo… Ale když pak ulil a sledoval náš běh, říkal mi, jak je vidět, že se bojím. Zatím se hledám, potřebuju získat jistotu. Pak budou lidi třeba i překvapeni. Potřeboval bych si načechrat sebevědomí.
Strach souvisí se zraněními? I letos vás potkal pád na soustředění v polské Spale.
Je to spíš taková nejistota. Měl jsem pád, nakopl zespoda švihovou nohou překážku, levá noha vystřelila dopředu, ušlápl jsem do strany a koleno povolilo. Odnesla to díky bohu jen lýtková kost a koleno vydrželo. Ale v první chvíli jsem myslel, že jsem si přetrhl vazy v koleni. Bolelo mě to, deset dnů jsem ani nemohl klusat.
O víkendu v Moskvě, kdy jste zaběhl čas 7,75, už vás nic nelimitovalo?
Nic mě nebolí. Ale vždycky se mi vstup do sezóny dařil líp. Do Evropy je času dost, jako bych tělo teď dokázal ovládat jen na 60 procent a ta atomovka se teprve začala odečítat. (úsměv) Čekám na den, kdy se vzbudím, a bude ve mně dravost.
Pascal Martinot-Lagarde je zraněný, Sergej Šubenkov halu vypouští, ani další soupeři kromě Dimitri Bascoua neběhají závratně rychlé časy. Dodává vám to optimismus směrem k halovému mistrovství Evropy?
Nechci mluvit o medaili, ale kdybychom tyhle dva odečetli v Curychu, jsem třetí. Je to další motivace bojovat a najít závod, který prolomí strach.
Ještě delší pauzu od překážek prožila švédská halová světová rekordmanka Susanna Kallurová. Po pěti letech se v Karlsruhe vrátila časem 8,14. Vy její návrat jistě dovedete patřičně ocenit.
Když mi v Moskvě Denisa Rosolová řekla, že Kallurová běžela 8,14, měla jsem otevřenou pusu. Určitě chtělo odvahu se po tolika letech vrátit a zkusit to. Po takové době ani tréninky nejsou směrodatné, závod je jiný. Věřím, že po pěti letech neměla strach ani z času, spíš z toho, že je najednou zpátky v blocích. Klobouk dolů, úžasná atletka.
