Článek
Je pro vás zlato ze závodu na 5000 metrů zatím životním úspěchem?
Těžko srovnávat, ale českých rekordů (na 2000, 3000 i 5000 m) si cením víc. Sice tohle je medaile, ale rekordní časy byly mnohem rychlejší.
Před finále se vám splnilo přání, aby přišel déšť…
Já se modlila, aby přišel, protože ve dnech, kdy nepršelo a šla jsem trénovat, se dýchalo hrozně. I v Česku je teď teplo, ale tam byla sauna, takže ten déšť byl boží.
Jak na vás univerziáda působila? Zdálo se, že na atletiku tolik diváků nechodilo…
Obecně byla atmosféra skvělá, na slavnostním zakončení byl stadión totálně narvaný, na ploše sportovci a v hledišti diváci. Tak jsem byla trochu zklamaná, že aspoň při finále to na atletice nevypadalo podobně. Ale aspoň bylo víc slyšet Čechy, co fandili.
V Koreji jste ještě zůstala pár dnů po závodě, co jste viděla?
Organizátoři nám půjčili auto i řidiče, že nás dovezou, kam budeme chtít, což bylo hezké. Jeli jsme hodinu za město a viděli jejich typické domky. Pak jsme šly s Dianou (Mezuliáníkovou) nahoru dva a půl kilometru do strmého kopce k meditovně s mnichy, kteří ale podle mě žijí dost novodobým způsobem. Jeden měl chytrý telefon a hned ve druhé větě, co jsme se bavili, říkal, že nás najde na Facebooku. A našel. (úsměv) Pak nám areál ukázal, musely jsme být potichu. A cestou zpátky nás po sto metrech zastavil, že nás autem sveze dolů...
Byla jste hodně zaskočená?
Trochu mě to překvapilo. Pořád jsem měla za to, že někteří lidé nemají chytré telefony a není jejich náplní dne sjíždět Facebook, ale asi už jsou tím postiženi všichni. Přitom měl hábit a ta meditovna byla přesvědčivá…
Před univerziádou se mluvilo o hrozbě nemoci MERS. Bylo to v Koreji znát?
Vůbec. Jen na jedné zastávce v Kwangdžu jsem viděla korejský list, na kterém jediné anglické slovo bylo MERS, a roušku tam nosí lidé z principu. Ale cestou zpátky už ji neměl nikdo, ani na letišti v Soulu, kde je možná největší riziko něco chytit…
Těšíte se teď na trochu volnější režim? Jaro bylo hodně nabité závody i školou…
Letos se mi zkouškové období a závody takhle sešly poprvé. Dřív se to zvládalo líp, teď už jsem brousila hranu, pak nevychází ideálně škola ani běhání. Další rok bych měla psát bakalářku, což znamená víc práce ve škole, tak zvažuju rozložení, aby ani jedno nemuselo ustupovat.
Pořád jako studentka architektury sníte o projektu atletické haly v Praze?
Určitě. Po všech stránkách to bude těžké, ale každý by měl mít sen, co chce na škole udělat. Myslím, že to není nereálné, zvlášť když tu nestojí taková hala, jaká by měla být.
