Článek
Stačí si představit, že to já neběžím po zemi, ale zem běží proti mně. Když běžíme na běžeckém pásu, ten nám jakoby vnucuje kroky, protože kdybychom je nedělali, dopadli bychom tvrdě na pás. Proto se zdá, že na běžeckém pásu je běhání mnohem lehčí, než ve skutečnosti je.
Bez námahy vpřed
Ale právě skutečný běh můžeme neskutečně odlehčit nastavením mysli na iluzi, že země běží proti nám. Fyzikálně tuhle iluzi zabezpečí mírný, při větší rychlosti větší náklon celého těla směrem dopředu. Hodně důležité je, aby oblast bederně-křížová zůstala napřímená. Je to podobné, jako když se rozjíždíme na segwayi. Také se musíme naklonit dopředu. Čím větší náklon, tím větší rychlost.
Na začátku běhu je dobré několikrát procvičit padání dopředu ve vzpřímené pozici. Nejprve na jednu nohu, pak na druhou. Levou, pravou, levou, pravou... Pak plynule přejdeme z pádů do plynulého pohybu. V tomto momentě vzniká iluze, že se země pohybuje proti nám a my pouze musíme zvedat nohy, abychom neupadli na nos. Spoustu práce při běhu potom za nás udělá gravitační síla. Gravitace je tím motůrkem v „běžeckém pásu" Země.
Běžecký pás s výmoly
Pokud se nám podaří udržet iluzi, že země nám běží naproti, je to krásná meditace. Když potom běžíme do kopce, země k nám běží shora. Když běžíme z kopce, země k nám vystupuje z hloubky. Máme pocit, jakoby se „běžecký pás" nakláněl, přičemž my jsme na jednom místě a pouze zvedáme nohy. „Běžecký pás" k nám přináší různé nerovnosti jako kořeny, kameny, klacky apod. a my pouze dáváme pozor, abychom dostatečně zvedali nohy.
Pokud je potřeba zvýšit rychlost, nezvyšujeme svoje úsilí, pouze zvýšíme náklon. To nás nutí více zvedat nohy a tím dělat větší skoky. Ale stále je tady stejná iluze, že nám země svojí rychlostí podráží nohy. A tak my běžíme po Zemi a Země nám běží naproti.
