Kreuziger si Tour zatím pořád užívá a věří, že ještě neřekl poslední slovo

Trochu jsme si všichni přispali, asi do deseti. Pak byla snídaně a vyjížďka na kole. Jeli jsme úplně v klidu, asi jen hodinu a půl. Pak jsme se ještě zastavili na kafe. Po obědě jsme dávali rozhovory, já ještě řešil nějaké věci se svým manažerem. Trochu jsem odpočíval, šel jsem na masáž.

Ani ne. V pondělí sice přišla v Pyrenejích krize, ale psychicky i fyzicky jsem na tom dobře. Pořád mám morálku a chci dokázat, že to byl jen jeden den blbec. Nakonec jsem to ještě vyřešil hlavou jako správný závodník a ne jako začátečník. Kdybych se snažil za každou cenu vyjet na Tourmalet s nejlepšími, mohl jsem dopadnout jako Andy Schleck. Toho jsem dojel tři kilometry před cílem a chytil ještě dvě minuty. A říkali mi, že jsem poslední cílový kopec jel jen o 35 vteřin pomaleji než Rus Meňšov. To není špatné.

Ten stres, jak se všichni tlačí dopředu. Každý se tady chce ukázat.

Stoprocentně. Jsou to věci, které můžu využít v budoucnu. Musím se poučit z chyb, které jsem udělal. Třeba těch 40 vteřin ztráty na větru v jedné z etap v prvním týdnu. To byla jen moje hloupá chyba a doufám, že se nebude opakovat.

Je parádní. Žádný jiný závod nemá takovou publicitu, tolik fanoušků. Pokud Tour někdo jednou okusí, musí se mu líbit. Je to skutečně největší závod světa se vším všudy.

Pořád máme oba volnou ruku. Všichni z týmu mi v pondělí říkali, že se nic neděje, že je mi teprve dvaadvacet a ať nevěším hlavu. Věří, že v Alpách může být všechno jinak a že toho ještě hodně ukážu. S Nibalim to máme tak, že pokud na tom budu jeden den lépe než on, pomůže mi. Nebo naopak. Jsme kamarádi a tým na nás žádný velký tlak nevyvíjí, protože jedeme oba Tour poprvé.

Žiju ze dne na den. Na Ricca mám čtyři a půl minuty. On je hodně silný, ale jel sem s cílem vyhrát etapu. Už vyhrál dvě a může se stát, že se pozítří sebere a pojede domů. Určitě něco stáhnout můžu. Rád bych na ten trikot sáhl, ale kdybychom s Nibalim byli třeba druhý a třetí, určitě by v týmu byli rádi.

Od šestého do dvacátého místa jsme naskládaní v nějakých pěti minutách. To není nic. Kokoliv může ztratit. Já doufám, že už mě další krize nepotká a tu první dvacítku vidím jako reálnou. Rozhodovat bude poslední týden v Alpách. Nemám co ztratit, můžu jen vydělat.

Je tam šest lidí blízko sebe. Po Pyrenejích není Tour zdaleka rozhodnuta. Všechno je otevřené.

S tím nemám problém. Každý den jdu spát někdy kolem půlnoci a budíček je nejdřív v osm, někdy v devět. Těch osm hodin spánku mi bohatě stačí.

Těstoviny, někdy omeletu a pak ještě nějakou housku. Já jsem na sladké, tak radši s marmeládou, někdo dá přednost sýru nebo šunce.

Jeden den kuřecí nebo krůtí maso, další hovězí steak. K tomu těstoviny, rýži nebo jen kousek housky. Jak kdo chce. Na jídelníček dohlíží lidi v týmu, není to tak, že by každý jedl, na co má chuť. Ale jsme profíci a víme, co si můžeme dovolit.