Článek
Protože oba bydlí v Brně kousek od sebe, dohodli se, jako už mnohokrát, na společné přípravy. Tentokrát na horském kole, která jsou bližší "Purmenovi". Ten se nyní specializuje především na bikové maratóny, ale jako bývalý výborný silničář si počíná stejně dobře i v této disciplíně. Vždyť letos dlouho vedl Č eský pohár a byl čtvrtý na mistrovství republiky. "Stalo se to v lese nad obcí Střelice a nic takového jsem nikdy nezažil," vzpomíná Padrnos, v pelotonu přezdívaný Pepan. "Purmen jezdil všechny sjezdy první a právě při jednom z nich k tomu došlo," není mu ještě dnes dobře po těle, když si vybavuje kamarádovu nehodu.
Střeva byla venku
"Chtěl jsem skočit na padlý strom, ale koplo mi zadní kolo, padal jsem do boku a napíchl jsem se na ulomenou větev, která z toho stromu trčela. Ještě jsem se stačil chytit, že mě to nepropíchlo úplně, ale i tak jsem měl v břiše díru a viděl jsem, jak mi lezou ven střeva. Byla to taková deseticentimetrová bublina. Pepa je slabší povaha, radši jsem mu to neukazoval. On když vidí krev, tak omdlívá. Jen jsem mu řekl: Volej ambulanci," líčí Purmenský. "Byl jsem z toho v šoku, moc jsem se na to nemohl dívat," přiznává bez okolků Padrnos. Jenže z lesa to bylo na nejbližší cestu, kam se sanitka mohla dostat, nejméně dva kilometry. Co dělat? "Sedl jsem na kolo. Jednou rukou jsem všechno, co lezlo ven, tlačil zpátky dovnitř a druhou držel řídítka. Pak mě začalo polívat horko," popisuje Purmenský.
Není nad pomoc kamaráda
"Společnými silami jsme do Střelic sjeli a čekali na sanitku. Trvalo to asi dvacet minut," tvrdí Padrnos. Lékaři naložili Purmenského do auta a dál už to byla bleskovka. "Rychle na sál, operace trvala asi hodinu a půl. Čtrnáct stehů. Dodneška si nepamatuju, že za mnou po operaci Pepa s mojí přítelkyní byli. Nevěděl jsem, která bije." Myslí si, že nebýt kamaráda, mohlo všechno dopadnout daleko hůř. "On si to nepřipouští, ale hrozně mi pomohl. Na tom kole mě tlačil. Kdyby tam se mnou nebyl, možná bych se složil. Radši to nedomýšlet," oceňuje Padrnosovu pomoc.
"Purmen se zachránil sám, svou duchapřítomností. Vždyť já jen zavolal sanitku," brání se chvalozpěvům. "Štěstí, že to bylo tak blízko od vesnice. Nedovedu si představit, že bych ho nějak zachraňoval. Nejsem nějaký zdravotník, ale ležet bych ho tam určitě nenechal. Ošetřil bych ho," myslí si Padrnos. Purmenský, který letos vyhrál deset maratónů a byl čtvrtý na Světovém poháru v Rakousku, kamarádí s Padrnosem od roku 1988, kdy se sešli v Dukle. "Ze začátku jsme se skoro nenáviděli, ale pak nás spolu dali na pokoj a dlouho jsou z nás kámoši," prozrazuje.
Po metálech netouží
Když ležel Purmenský v nemocnici, Padrnos s ním byl neustále ve spojení. "Každý den byl u mě ve špitále, a když mě propouštěli, odvezl mě domů. Vyzvedával mě ve čtvrt na deset a v půl dvanácté letěl z Vídně do Ameriky. Bylo to vypočítaný na minutu, je to fakt kámoš." Kdyby bylo na něm, dá Padrnosovi cenu fair play. "Když už nevyhraje tu Tour, tak ať aspoň něco má," říká s úsměvem. "Po metálech netoužím, nic jsem pro něj neudělal. Nechci být jako ten bernardýn se soudkem na krku, jako zachránce si nepřipadám," oponuje Padrnos. Po těžkém zranění je už Purmenský doma. O cyklistech se říká, že jsou to tvrdí chlapi a hned tak něco je nerozhodí, ale lékaři byli v tomto směru nekompromisní. "Sezóna pro mě předčasně skončila, ale cítím se tak, že bych měl za čtrnáct dní vyhrát závod." Jan Krůta
