Článek
Od vašeho úspěchu na mistrovství světa ve Veroně uplynul rok. Jak jste zvládl přechod z juniorů do třiadvacítky a odchod do italské stáje Podenzano-Brunero? Chvilku trvalo, než jsem si zvykl na delší závody. Ze začátku jsem z toho byl trochu vyjukaný, ale teď už urvu i starší kluky. V týmu všechno klape výborně, Italové mě perfektně přijali.
Kvůli maturitě jste do května do Itálie jen létal na závody a teprve pak jste se přestěhoval. Jak si tam žijete? Tým má základnu v Podenzanu kousek od Piacenzy. Máme tam barák, ve kterém bydlíme, trénujeme a jezdíme na závody. Je tady dobrá parta a rozhodně se nenudím. S klukama zažiju spoustu srandy zvlášť teď, když už umím dobře italsky.
To jste zvládl italštinu tak rychle? Donutilo mě to. Stačilo pár měsíců. Při závodech dostávám pokyny do vysílačky jen v italštině a chtěl jsem tomu co nejdřív rozumět, abych nebyl za blbce. Snažil jsem se komunikovat a dneska už dokážu konverzovat prakticky o všem.
Nestýská se vám po domově? No, abych řekl pravdu: teď jsem v Itálii víc než dva měsíce v kuse a nic mi nechybí. Vím, že je lepší, když tady žiju, za rodinou se dostanu po sezóně. V Itálii se mi moc líbí, život tady je takový akčnější. Je to úplně jiné než ve Švýcarsku, kde jsem byl předtím čtyři roky. Italové jsou v pohodě, daleko otevřenější.
Co jste se v Itálii stihl kromě řeči ještě naučit? Třeba správně jíst, změnil jsem jídelníček. I když nemám s váhou problémy, dostáváme hodně těstovin, z masa jen kuřecí, vepřové a taky ryby. Režim je docela přísný, ale nemůžu říct, že bychom trpěli hlady. Ale kdyby mě šéf načapal s čokoládou, tak dostanu pokutu.
Jak jsou v italském týmu do 23 let cyklisté placeni? Máme nějakou mzdu plus to, co si vyděláme na závodech. Vyžít se s tím dá v pohodě, za bydlení nic neplatím. Ale s výdělky v týmech ProTour se to vůbec nedá srovnávat, to je jiná kategorie.
V týmu máte smlouvu ještě na rok, ale pak už máte jistý kontrakt v italské elitní stáji LiquigasBianchi. Nelámou vás, abyste tam šel už teď? Docela jo... Je fakt, že se hodně zajímají o moje výsledky, telefonují mi, vyptávají se. To mě samozřejmě těší. Ale byl by to další obrovský skok a nevím, jestli na něj jsem připraven. Zatím nemám potřebu utíkat, v současném týmu se cítím moc dobře. Ještě se o tom budu bavit s tátou a samozřejmě se zástupci Liquigasu. Definitivní rozhodnutí padne až po mistrovství světa. Uvidíme.
Šampionát v Madridu startuje za pár dní. Je ve vašich silách porvat se o medaili hned prvním rokem ve třiadvacítce? Cítím se zase moc dobře. Stejně jako vloni jsem měsíc trénoval na vlastní náklady ve vysoké nadmořské výšce v Livignu. Příprava se povedla, poslední závody taky byly hodně slušné, tak jsem zvědav. Neříkám, že získám medaili, ale v časovce chci skončit do pátého místa. Profil je hrozně těžký, což by mi mělo vyhovovat.
Velké ambice má i František Raboň, letošní mistr Evropy. Dokážete se spolu v závodě s hromadným startem dohodnout? Už po časovce uvidíme, jak na tom kdo z nás bude. Když bude Fery lepší než já, klidně mu pomůžu. Jedeme tam jako mančaft a pokusíme se udělat výsledek. Je lepší, když se ve finále domluvíme a jeden z nás se třeba na tu bednu dostane.
