Článek
Asi je k vzteku, že nad Libercem se v těchto dnech honí vločky. Jak moc vás tahle divná zima a potíže při generálce na lyžařské mistrovství světa 2009 zdeptaly, nebo posílily v pozici prezidentky organizátorů?
Vyzkoušeli jsme si to v podmínkách, které – pevně tomu věřím – nemůžou být za rok horší. Odčerpalo mi to hodně sil, ale dalo hodně zkušeností. To je dobře. Vždyť být tady půl metru prašanu, asi bychom usínali na vavřínech. Tahle zima nás vyškolila.
Do data, v němž to za rok vypukne, letos sníh třikrát uplaval: Nejprve přírodní, pak umělý a nakonec i navezený. Co je pro vás nejhorším zjištěním?
Je bohužel jasné, že úspěch šampionátu je závislý na přírodě. Může být vše přichystané, když se ale diváci budou brodit v bahně, nebude to ono.
S lyžařskou federací FIS jste v dlouhodobém kontaktu. Co čekáte od schůzky s jejími zástupci v půli dubna?
Musíme být na pozoru ve dvou třech oblastech. Ubytování. Také promo směrem do ciziny. FIS chce větší aktivitu tímhle směrem. A k tomu marketing.
Organizační výbor se často vymezuje vůči městu, které má na starost areály. Máte záruky, že vše bude, jak má být?
Je na městě, co třeba se sesuvem půdy na Ještědu. Jak vyřešit další stavební záležitosti. Je to rozdělené, ale vše probíhá ve shodě.
Bude dost peněz?
Samozřejmě, že všechny požadavky, které si sepíšou manažeři areálů, se asi splnit nepodaří. Jde o to říci si, co je důležité. A věřím, že vše důležité bude.
Nejde jen o areály, ale i o bydlení závodníků na kolejích. Stihne se jejich rekonstrukce?
Běží, kolaudace má být v září.
Zkusila jste si po delší době zase zazávodit. Při Engadinském maratónu ve Švýcarsku jste byla sedmá. Jaké to bylo?
Těšila jsem se na to moc. Šla jsem do toho bez přípravy, ale splnila jsem si tak malý sen v rámci pár dnů dovolené.
Ani na vteřinu vás nenapadlo vyslyšet kdesi uvnitř výzvu zkusit ještě znovu závodit?
Když na sobě máte číslo, tak vás to hned chytne. Neměla jsem žádné ambice, ale červíček samozřejmě zahlodá, i když realita je jiná. Je zajímavé, že odpoutání se od závodění nebude tak jednoduché, poznávám až teď – po roce od konce kariéry. Asi je to i tím, že člověk zapomíná na to ošklivé a pamatuje si to hezké.
