Rubriky:

Lyže a snowboard

Ploc si hrával na Rašku. Byl šprýmař. A klukům se nebál vynadat do poserů, říká

21. ledna 2012 19:31 - PRAHA

Pavel Ploc už doma v Harrachově Jiřího Rašku nikdy neuvítá. Již žádné setkání dvou slavných, žádná vzájemná hádka, ani žádné společné pivko. I kdysi skvělý skokan a dnes poslanec, se těžce smiřuje s krutou realitou, že lyžařský hrdina již není mezi živými. Těžká rána. Nejdrsnější karambol - pokud by se Raškova smrt vůbec dala nějak přirovnávat k dění na můstcích. „Vzpomínky na něj jsou nezapomenutelné. I celá ta Pohádka o Raškovi, jak ji napsal Ota Pavel," říká Ploc.

 

PRÁVO/Lukáš Táborský

Přesto, že v devadesátých letech prodělal těžkou operaci srdce, hýřil dlouho neskutečnou energií, kde se to v něm bralo?
Od mala byl dříč. Tak jak to popisuje i Ota Pavel. Správný ogar, jak se u nich říká, buldog, co nikdy nic nevzdával.

Teď už není mezi námi. Co vás napadlo, když se k vám smutná zpráva donesla?
Neodešel jen vynikající sportovec, ale i skvělý člověk, můj kamarád.

Kdy jste s Frantou či Rašounem, jak se mu říkalo mezi skokany, byli naposledy v kontaktu?
Před Štědrým dnem jsem mu volal a přál hezké svátky. Byl v nemocnici, ale říkal, že ho na Vánoce pustí domů, ale podle hlasu bylo jasné, že to nevypadá dobře. Jinak samozřejmě léta jezdil do Harrachova, vždy se u mě zastavil, na pivko, vzpomínali jsme na starý dobrý časy a pořád rozebírali, jak dál posunout skoky u nás.

Ladný styl Jiřího Rašky přinesl na olympiádě v Grenoblu dvě medaile: zlatou na středním a stříbrnou na velkém můstku.Ladný styl Jiřího Rašky přinesl na olympiádě v Grenoblu dvě medaile: zlatou na středním a stříbrnou na velkém můstku.foto: ČTK/

Jaká je vaše první vzpomínka na něj, doma jste prý začal skákat z peřiňáku a už jste byl Raška?
Můj táta-biatlonista s ním závodil na olympiádě v Grenoblu v osmašedesátým, mně tehdy byly čtyři roky, moc z toho nepamatuju, ale když mi bylo šest, Jirka už byl mým vzorem. Na horách měl každý lyže. A každý byl Raška. I já.

Ale když jste zažíval na můstcích nejlepší léta, trochu paradoxně vás jako trenér minul...
On trénoval Jirku Parmu, Láďu Dluhoše, my v Čechách jsme byli pod jinými trenéry, já naposledy pod Daliborem Motejlkem. Ale samozřejmě jsem ho dobře znal. Byl to tvrdý trenér. Věděl, že nic není zadarmo. Co sám kdysi obětoval, vyžadoval i u svých svěřenců.

Přece jen byl mezi vámi generační rozdíl. Jaký byl kdysi jeho vztah k vám coby začínajícímu trenérovi?
Jeden druhého jsme si vážili. Byli jsme kamarádi, co se nevyhýbají jakékoli výměně názorů.

Asi ne nadarmo se o něm říkalo, že je tvrdá palice...
Jasně. A třeba jsme se taky neshodli, to k životu patří. Ale oba jsme vždy měli jasno, že bez tvrdého tréninku se nedá vítězit. Pohybovali jsme se oba kolem juniorů v době, kdy závodil jeho vnuk Honza Mazoch. Hodně jsme toho spolu najezdili. Zažili jsme nejen vážné chvíle, ale i legraci. Byl šprýmař.

Někteří skokani většinou v dobrém vzpomínají, jaký byl přísný a dbal neúprosně na pořádek a disciplínu...
Měli jsme společný názor, že dřít se musí, kondička musí být. Kolikrát se to někdo snaží obejít, ale demokracie do sportu nepatří, musí být tvrdý režim.

Potrpěl si na svérázný až drsný humor. Když slavil kulatiny, tak vždy říkal, že to je trénink na ukládání do rakve a funus?
To byl celý on. A na můstku, když někdo něco udělal špatně, tak se nerozpakoval vynadat do poserů nebo když někdo byl špatně na nájezdu, tak mu řekl, že tam sedí jak na hrnci.

Václav Procházka, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard