Článek
Reprezentační trenér Haník po popradské části kvalifikace řekl, že od pátku do neděle v Plzni možná nastoupíte. Takže to jen blufoval?
Je to chronické zranění, na konci sezóny se ozvalo. Dal jsem si 14 dnů klidu, ale bolest neustoupila. Mám tři měsíce pauzu, a když se to nezlepší, tak mě asi čeká artroskopie.
| Komentáře Martina Lébla k zápasům českých volejbalistů v Plzni najdete během víkendu i na Sport.cz! |
Není to ještě následek loňské sezóny, kterou jste podřídil plážovému volejbalu? Mrzí vás pořád, že jste s Michalem Bízou na písku nenaplnili pekingský olympijský sen?
Chyběly nám dva tři výsledky, aby mělo smysl pokoušet se o olympiádu i letos. Ale šance už byly jen minimální. Obětovali jsme celou sezónu, ale dvakrát jsem byl zraněný a body jsme nenahnali. Zlom přišel na mistrovství světa. Postoupit tehdy ze skupiny, mohla šance na Peking žít.
Aspoň nemusíte řešit dilema, jak se chovat na OH v komunistické Číně.
Sám jsem zvědav, jak se k tomu sportovci postaví. Já bych do Pekingu určitě jel, ale jde o to najít rovnováhu mezi samotnou účastí na olympiádě a propagací tamního režimu. S olympijskou pochodní bych asi neběžel...
Proč jste vlastně vytvořil dvojici zrovna s Bízou?
Bavil jsem se s lidmi z českého plážového volejbalu, protože já byl sedm let jen v šestkách. A oni mi doporučili Michala.
Sedli jste si jako lidé?
Když jste s někým tři měsíce neustále pohromadě, tak to je těžký. Občas je nutné pročistit vzduch, když některé situace vygradují. Ale to je nutnost! Trochu jako v manželství.
Před osmi lety na OH v Sydney s Michalem Palinkem to bylo pro vás jiné?
Tehdy mi bylo dvacet. Michal všechno zařídil a já jen hrál...
Jak se vůbec lidé z beachvolejbalu dívají na hráče, kteří přejdou na písek z šestek?
Jsme vetřelci. Pro ně je to živobytí a teď jim někdo leze do zelí.
Nenapadlo vás oslovit kamaráda z národního týmu Jakuba Novotného, že byste se společně pokusili o Peking, třeba jako nizozemská elitní dvojice Schuil, Numerdoor?
(Směje se) Tak to ne, to by nešlo! Víme, co kdo umí, to fakt ne!
Nevyčítáte Jakubovi, že se z Itálie přesunul do polské ligy?
Ani náhodou! Tamní liga šla nahoru. Je tam spousta hráčů, kteří prošli Itálií. Hodně peněz, diváků, kvality. Kuba udělal dobře.
Sám jste loni také změnil vzduch. Ale jen v rámci Itálie. Jaký byl přesun z Perugie do Maceraty?
Jo, dobrý. Vyhráli jsme pohár, což je moje první velká klubová trofej. Na bloku jsem hrál pořád, zatímco takoví hráči, jako jsou Srb Gerič a Brazilec Rodriga se vedle mě střídali. Škoda jen play-off, doplatili jsme na zraněné.
V italské lize jste byl nejlepším blokařem, to musíte být v Maceratě hodně populární.
V Perugii jsme byli dva tři rádoby za hvězdy. V Maceratě je takových hráčů sedm. Ale s tím je spojená i zodpovědnost.
V Itálii mají problémy s radikálními fotbalovými fanoušky, potkalo to i volejbal?
Oni si naopak zakládají na tom, že jsou slušní, a snaží se vymezit vůči fotbalovým fanouškům. Velké excesy se nedějí.
Kdyby Macerata za rok postoupila do finále Final four, tak se pražská O2 Arena nemusí bát, že ji italští příznivci zdemolují.
To je můj sen hrát v Praze s Maceratou. Dostat se tam by bylo dokonalé.
Macerata je tradiční klub, je to znát na jeho zázemí?
Byl to pro mě kvalitativní skok. Máme krásný domek na vesnici s výhledem na vinici. Autem je to 20 minut k moři, půl hodiny do hor. A ještě můžu pořád jezdit do Perugie, kde mám spoustu kamarádů a hraje tam Honza Štokr.
Vy, takový velkoměstský člověk a najednou vesnice?
Na Prahu pořád nedám dopustit. Chtěl jsem jít hrát do Říma, ale to nevyšlo. Teď jsem kvůli práci na vesnici a nestěžuju si. Když máte malé dítě, tak se vám priority mění a pro malou je to na venkově perfektní.
Změnilo vás hodně otcovství a manželství?
Asi na sebe dávám podvědomě větší pozor. Když je člověk zraněný, tak si říká, co bude... Uvědomuje si, že má rodinu.
Jste na dvouletou Natálku přísný?
Občas na ni houknu. Je potřeba vytyčit mantinely. Někdy je dost vysilující přijít domů z tréninku a ještě vymýšlet dítěti program.
Dřív jste se aktivně věnoval i potápění, platí to pořád?
Rád bych. Ale já se potápím jen v malých hloubkách. Začal jsem s tím po olympiádě v Sydney, loni jsme byli v Dubaji. Zalíbilo se to i manželce.
Co se vám na tom nejvíc zamlouvá?
Všechno! Příprava, loď, ale hlavně ten podmořský zážitek.
Povídejte!
Už jsem zahlédl i žraloka. Ale jen malého, žádného lidožrouta. V Dubaji kolem nás plavalo dvanáct obrovských želv. Paráda!
Takže jste podlehl kouzlu neoprenu.
To zase ne. Já se potápím v kraťasech, jen v teplých vodách.
