Článek
Proč jste se rozhodl napsat autobiografii a jak se vaše knížka Basketbalový světoběžník rodila? Byl to nápad prezidenta nymburského basketu Mirka Jansty. Já měl k psaní zpočátku docela liknavý přístup, ale on mě přesvědčil, že knížka o našem sportu na trhu chybí a že můj basketbalový, ale i životní příběh může čtenáře zaujmout. Podle toho, jak dobře se publikace zatím prodává, měl zřejmě pravdu.
V srpnu vám bude 32 let. Už nastal čas ohlížet se za kariérou a vracet se ve vzpomínkách? Někdy jsem taky musel dost pátrat v paměti, ale nic důležitého, co mě na světě potkalo, tam neschází. S Petrem Hamtákem, který mi pomohl knížku sepsat, jsme nahráli 80 hodin kazet a intenzívně pracovali osm měsíců. Nechtěl jsem, aby byla jen o sportu, ale chtěl jsem taky vyprávět o věcech z mého života.
Snažil jste se tedy o jistou formu osobní zpovědi? Tak nějak. O lidskou stránku mi šlo hodně a ne náhodou moto knížky zní "tvrdá práce ti úspěch nezaručí, ale bez ní nemáš šanci na něj dosáhnout". Ještě přidávám, že štěstí přeje jen připraveným. A já ho třeba měl, když jsem potkal pana Schultze, který stál u mé cesty na univerzitu do Los Angeles. Bylo při mně, když jsem na škole svého života potkal trenéra Harricka, a provázelo mě i dál. Taky bez stálé rodinné podpory bych nikdy ničeho nedosáhl.
Chcete už bilancovat? Dřív mi představa, že jako třicátník budu ještě na hřišti, připadala dost nereálná. A vidíte, ještě hraju a nechci teď přemýšlet nad tím, jak dlouho ještě budu. Jsem ve fázi kariéry, kdy si užívám každý zápas. Měl bych možná ale své tělo odprosit za to, co se mnou pod koši muselo vytrpět. Pravý kotník drží pohromadě silou vůle, bolesti zad jsou chronické a koleno mi po nedávné operaci při větší zátěži stále otéká, ale nechci si stěžovat. Musím poděkovat všem doktorům, kteří o mě pečovali a pečují. Basketu jsem hodně obětoval, ale ještě za víc mu vděčím.
Měl jste vůbec jinou možnost než jít ve stopách otce, který patřil k nejlepším basketbalistům československé historie? U nás žila basketem celá rodina, s o pět let starším bráchou Honzou jsme od malička chodili na tátovy zápasy a v poločase si vždycky házeli na koš. Jako kluci jsme trávili každé léto u babičky a dědy ve Zlíně, odkud pocházela máma a kde jsme se oba narodili, ačkoli jsme bydleli v Praze. Koš z jejich zahrady, kde mě táta učil základy basketu, mám dodnes doma jako památku.
Byly vaše začátky ve Spartě i kvůli tátově slávě těžké? Hrál jsem za ni od páté třídy a hrozně moc tam pro mě udělali trenéři Zeman a Štěpánek. Jako žáček jsem byl tak trochu vězněm tátovy slávy, vytvářel jsem si na sebe velký tlak, abych mu neudělal ostudu. Později jsem to neměl zase lehké, když se táta rozhodl udílet mi rady přes celou tělocvičnu.
V knize jste nevynechal ani hodně osobní zážitky, včetně úskalí vašeho dospívání po úmrtí maminky...Právě ta pasáž byla pro mne asi nejtěžší, ta ztráta je stále bolestivá, vždyť máma odešla ve 43 letech. Bylo mi čtrnáct a těsně před Vánocemi se mi zhroutil svět. Dlouho jsem o vážnosti jejího onemocnění netušil, pak se to všechno seběhlo strašně rychle a za půl roku od prvních příznaků leukémie zemřela.
Hodně prostoru věnujete čtyřem rokům studia v Americe, završeným prvenstvím v univerzitním šampionátu. Byla to zlomová zkušenost? Určitě. Pozvedla mě lidsky i basketbalově a umožnila i setkání s mnoha osobnostmi. Hned první den na škole jsem si zahrál s legendou NBA Magikem Johnsonem, musel jsem tehdy mít kryt na zlomeném nose. O dva měsíce později mě šokovala zpráva o konci jeho kariéry kvůli pozitivnímu testu na HIV.
Jak vám šlo studium v angličtině? Hlavně v prvních týdnech to bylo hodně těžké, občas jsem ztrácel nit ve výkladu a nestíhal si psát poznámky. Postupně jsem si ale přestal v hlavě překládat a začal rovnou myslet anglicky. Jako sportovec jsem měl předepsán určitý prospěch a první dva roky musel povinně chodit na doučování.
Hrozí tam, že kvůli špatným známkám nesmíte hrát? Ano, ale mně se to nikdy nestalo. Nevynechal jsem jedinou přednášku a poměrně brzy se zaměřil na ekonomii. Do Ameriky jsem přijel s úmyslem víc studovat než hrát, i když univerzita do mě investovala čtyřleté stipendium hlavně kvůli mým basketbalovým předpokladům. Zkoušky se tam skládají písemně, což jsem bral jako výhodu a jednou stihl i tři testy za jediný den. Mezi nimi jsem už ale byl tak hotový, že jsem si v koutě na chodbě musel chvíli schrupnout.
Jak to bylo s vaší pověstí podivína z Východu? Začalo to tím, že spoluhráči, kteří z discmanů poslouchali rap, zjistili, že mně ze sluchátek hraje Mozart, a když jsem si přivezl z domova zdánlivě módní fialový oblek, nemilosrdně zpochybňovali moji sexuální orientaci.
Snažili se vám spoluhráči říkat Jiří, nebo jste pro ně byl rovnou George? Kdybych na ně vyrukoval s českým křestním jménem, asi by si zlomili jazyk a já bych vysvětloval či upravoval správnou výslovnost. Rovnou jsem se tedy sám představoval i podepisoval George Zidek, až jsem pak skoro neslyšel, když na mě táta volal Jirko. Vyvracení omylů jsem se v zámoří však stejně nevyhnul, považovali mě za Jugoslávce a litovali, že je u nás válka.
Poutavě píšete i o svých setkáních s prezidenty během studií... Hned v prvním ročníku jsem mohl pozdravit našeho prezidenta Havla, který měl během státní návštěvy přednášku na Kalifornské univerzitě, a snad bude pro čtenáře zajímavé i mé setkání v Bílém domě s prezidentem Clintonem po zisku titulu, kdy vzpomínal na svou návštěvu Prahy i na české pivo. Na jedné podpisové akci jsem byl společně i s nejlepším boxerem všech dob Muhammadem Alim.
Jak vzpomínáte na vítězné tažení univerzitním šampionátem? Bylo to báječné až k památnému finále s Arkansasem a pamatuji si, že při oslavách chybělo šampaňské, protože řadě hráčů ještě nebylo 21 let, opravňujících v Americe k pití alkoholu. Kouči Harrickovi jsme jeho drahý oblek postříkali cocacolou a oslavy pak proběhly v hollywoodském stylu.
Právě úspěch na univerzitě vám otevřel cestu jako prvnímu českému basketbalistovi do NBA. Čekal jste, že to tak půjde? Nikdy nezapomenu na to mučivé čekání při draftu, kdy a jestli vůbec padne mé jméno. Byl jsem tehdy v rodině Schultzových, kteří pro mne během mých začátků v zámoří udělali hrozně moc, když do hrobového ticha zazvonil telefon a z Charlotte oznámili, že si mě vybrali. Všichni jsme se objímali, tátovi tekly po tváři slzy. Vždyť angažmá ve velkém evropském klubu nebo snad dokonce v NBA je jediná věc, které s basketem nedosáhl. Nabízeli mu kontrakt, ale zaplatit za něj emigrací, to pro něj byla příliš vysoká cena.
Bylo i pro vás angažmá v zámořské lize naplněním snu? Považuji za velkou poctu, že jsem mohl NBA poznat z bezprostřední blízkosti, při premiéře v Charlotte jsem nastoupil v základní pětce proti Chicagu s famózním Michaelem Jordanem. V knížce jsem se snažil zachytit zvláštnosti angažmá v NBA, kde je hodně věcí podřízeno pravidlům byznysu. Hodně jsem se rozepsal o hráčích, které jsem při basketu potkal, a snažil jsem se i o pohledy do zákulisí, třeba o tom, jak se nám dlouhým těžko létá letadlem.
Máte ještě hodně zvláštní památku na své účinkování v zápase nováčků při Utkání hvězd? Mám ze zápasu zarámovaný technický zápis, v němž u mého jména stojí 11 minut, 10 bodů a 6 doskoků. Když jsem dostal pozvánku na tu exhibici v San Antoniu, stěží jsem jí mohl uvěřit, a další šok byl, když jen mně a Riceovi klub vypravil celé letadlo. Věřím, že účast na téhle mamutí akci mi významně pomohla i v pozdější evropské kariéře, byl jsem tam středem zájmu mnoha novinářů z kontinentu.
Proč jste NBA už po třech letech opustil? Během druhé sezóny jsem přešel do Denveru a prožíval velkou výsledkovou marnost. Dostával jsem i málo minut na hřišti a poslední šance v Seattlu se omezila už jen na šest zápasů. Vypršela mi smlouva a věděl jsem, že jsem dosáhl absolutní mety, ale další sezóna prosezená na lavičce by asi uškodila mému basketbalovému vývoji, proto jsem se rozhodl k návratu do Evropy.
V knížce píšete i o tom, že vás sametová revoluce dala dohromady s životní láskou Martinou. Jak to se to vlastně seběhlo? Martina je spolužačka z gymplu, moje první láska, která se stala i mou ženou. Byla jednou z prvních, které jsem líčil své zážitky ze 17. listopadu na Národní třídě, a brzy přišlo první vážné rande. Před maturitou jsme už seděli spolu v lavici. Náš vztah přestál má studia v Americe, vydržela se mnou v dobrém i zlém a přečkala i tu řadu stěhování. Před sedmi lety jsme se vzali v břevnovském klášteře a protancovanou noc si budu pamatovat do konce života.
Po letech v zámoří jste prožil pestrou kariéru v evropských klubech, přičemž kniha podrobně mapuje celou vaši profesionální dráhu i se statistikami. Vyhrál jste německou i litevskou ligu a se Žalgirisem Kaunas zažil v roce 1999 i triumf v Eurolize... Po sedmi letech v Americe jsem si zvykal na život v Evropě a bylo moc dobře, že jsem vedle sebe měl Američana Tyuse Edneyho, s nímž jsem hrál již na univerzitě. Na mnichovské Final four mám báječné vzpomínky a oslavy, to byla jedna velká smršť. Následující sezónu se ale ozvaly bolesti zad, úspěšný tým se začal rozpadat, do toho se nám narodil malý Honzík a vše vyústilo rychlým přechodem do Ülkeru Istanbul. Každé angažmá v cizině bylo zajímavé, ať už to byl potom Real Madrid, Alba Berlín nebo polské Sopoty.
Co stálo za tou komplikací při vašem španělském angažmá? Musel jsem u soudu obhajovat svou rovnoprávnost s hráči ze zemí Evropské unie, ale pak jsem zažil nejdelší sezónu kariéry a taky život v krásném městě. Viděl jsem snad všechny památky v Madridu, jen koridu jsem vynechal, velmi krutý konec býků mě nelákal.
Jaké to bylo před dvěma lety po rozhodnutí o návratu domů? Hodně zvláštní. Rodnou zemi jsem opouštěl po maturitě a nyní se vracel jako třicetiletý basketbalový veterán, navíc s manželkou a dítětem. Nymburk ale přišel se seriózní nabídkou a nelituji, že jsem kývnul.
Sehrál při vašem rozhodování roli fakt, že novým trenérem Nymburka byl někdejší spoluhráč ze Sparty Michal Ježdík? Jeho styl i přístup mi sedí, umí udržet koncentraci hráčů při tréninku a dovede tým perfektně připravit na zápas. A taky zavedl sladkosti jako trest za pozdní příchody. Když vás ale trénují bývalí spoluhráči, je to první příznak blížícího se konce kariéry.
Vaše začátky v Nymburku nebyly snadné, v knize velmi otevřeně popisujete, jak obtížně jste navazoval kontakt s americkou hvězdou Johnsonem... Byla mezi námi zřetelná rivalita, oba jsme z různých stran dostávali signály, že si nesedíme, a on nabyl dojmu, že ho v týmu nechci. Trvalo pár měsíců, než jsme si to vyříkali a dnes mezi námi není problém.
Nyní jste podruhé za sebou českým mistrem. Lze to srovnat s předchozími úspěchy? Pokaždé, když něco vyhrajete, tak je to báječné a přicházejí bouřlivé oslavy, což je na sportu vůbec nejkrásnější odměna za to, že celý rok dřete. V žádném klubu jsem ale dosud nebyl celé dva roky, v tom je zvláštnost nymburského angažmá i té obhajoby titulu. Všichni od nás čekali, že zase ligu vyhrajeme, ale museli jsme ukázat, že pouze peníze dobrý tým neudělají.
V knížce si stěžujete, že vám schází velký úspěch s reprezentací. Už v něj nevěříte? V juniorech i mužích jsem přišel o mistrovství Evropy a proti tátovi vypadám v počtu reprezentačních startů jako žabař. Mrzí mě to, ale už mě radost s národním týmem zřejmě mine. Teď mě čeká tříměsíční regenerační pauza, potřebuji se dát zdravotně do pořádku a pak se uvidí, co se mnou bude dál. Třeba ještě přidám pár kapitol k těm dosavadním v knížce, kde jsem se snad čtivou formou pokusil lidem přiblížit svůj život pod bezednými koši i mimo ně.
