Článek
Pavel Horák v péči islandské obrany.
Český házenkář Pavel Horák v utkání MS proti Francii.
Bráněný Pavel Horák v duelu s Alžírskem.
Filip Jícha (vlevo) a Pavel Horák v utkání MS proti Egyptu.
Co říkáte na to, že jste tady považován za exota?
Docela se divím, Arabové jsou zarostlí mnohem víc než já. Vlasy jsem měl dost dlouhou dobu krátké, ale teď jsem ve fázi dlouhých. S vousy mám taky různá období, teď jsem prostě zarostlý. Upřímně, holení mě moc nebaví.
Nelze přehlédnout ani vaše tetování. Co znázorňuje?
Je to poměrně osobní, prostřednictvím polynéských znaků odráží můj život. Našel jsem si v Berlíně tatéra, který je z Tahiti. Nevypráví ve větách, ale používá právě jen znaky jako symboly. Prozradil mi, že u nich existují hned tři takové kultury významových znaků.
Takže máte na předloktí originál?
Přesně tak, nikdo jiný tohle tetování nemá. Bylo to složitější, protože tatér neumí německy a angličtinu láme s děsivým přízvukem. Dal mi ale tužku a papír a já mu vypsal, co jsem o sobě chtěl říct: záchytné body života, povahové vlastnosti. Udělal mi pak všechno podle toho. Z hlavy, bez předkresleného vzoru.
Je pro vás tedy důležité mít právě takovou kérku jasného významu na ruce?
Dneska se z toho stala móda a kdo má tetování, je cool. Pro mě to ale není výstřelek, dlouho jsem nad tím přemýšlel, aby to bylo něco, co odráží mě. Mohl jsem si nechat udělat kérku někde v Česku, ale teprve když se naskytla možnost v Berlíně s tím duchovním rozměrem, šel jsem do toho. Bez ohledu na vyšší cenu.
Čím vás obohatilo angažmá v Berlíně kromě tetování?
Po šesti letech v Göppingenu přišla nová zkušenost. Poznal jsem jinou házenkářskou filozofii, začal jsem o sobě víc přemýšlet. Dřív jsem si rád zašel na pivo a jedl všechno, co mě napadlo, ale došel jsem k tomu, že takové věci omezím a že musím víc pečovat o své tělo. Prospívá to i mému házenkářskému projevu.
Už jste si v Berlíně po přestěhování z Göppingenu zvykl?
Jsou to nesrovnatelné světy. Göppingen má něco přes 50 tisíc obyvatel, Berlín tři a půl miliónu. Snažím se být adaptabilní. Naštěstí bydlím v hodně klidné čtvrti, jen kousek od největšího židovského hřbitova ve městě a na trénink to mám pět minut autem.
Je angažmá v nejlepší lize světa splněným snem?
Dlouho pro mě byl házenkářský svět dost ohraničený a netušil jsem, že bych si takhle mohl i vydělávat. Hrál jsem pro zábavu, až někdy před čtrnácti lety po přestupu do Karviné jsem začal házenou vnímat jinak. Když pak vyšlo bundesligové angažmá, byla to absolutní změna. Sen se splnil.
Dovedete si představit, že byste natrvalo žil v Německu?
Dokud jsem měl německou partnerku, viděl jsem to právě tak. Jenže spousta věcí se v mém životě změnila. Teď ani nevím, kde jsem doma, jestli v rodných Dluhonicích, u nové přítelkyně v Praze, nebo v Berlíně, kde mám práci. Mám navíc i hodně známých po celém Německu, moje životní cesty mohou vést různě.
Je vám dvaatřicet. Přemýšlíte už, co s vámi bude, až skončíte s házenou?
Netuším, kterým směrem bych se vydal. Chci hrát, dokud budu mančaftům užitečný a dokáže mě házená bavit i živit. Nemám ale ambice na trenérskou práci.
A jak hodnotíte české účinkování na šampionátu?
Neudělali jsme ani osmifinále, přesto vezeme domů pohár a mně přijde úsměvné, že za 17. místo na mistrovství světa dostanete trofej. Nemyslím, že je třeba Prezidentskému poháru dávat velkou váhu, ale když už o něj nepostupující mužstva ze skupin musela hrát, tak proč si ho nevzít. Bylo příjemné zakončit turnaj vítěznou sérií, přitom nešlo o slabé týmy. Porazili jsme Island, mistra Afriky Alžírsko, Rusko i Bělorusko.
