Článek
Vám nevadí, že oproti jiným rychlobruslařským týmům jste na všechno sám?
Nevadí, pro mě je to výhoda. Protože když se nedaří, začnou do toho všichni kecat. Jsou chytří, jak se mělo trénovat, co by se mělo udělat, a to je špatně. Jediný trenér musí najít tu chybu.
Ale těch rolí máte dost, staráte se i o finance...
Snažím se, jsem Brouk Pytlík, který má přehled o všem. Samozřejmě, je toho na mě hodně. Jak se tým rozšiřuje, budu potřebovat fyzioterapeuta, aby s námi aspoň na velké závody mohl odjet.
Nezůstáváte ve své roli osamocen i proto, aby ostatní neviděli, jak trénujete?
Taky. Měli jsme nabídky z Rumunska, Německa i Ruska, že by s námi trénovali. Ale to je ošemetná věc, mohli by začít porážet ty naše a rozpadl by se mi tým. Martina je fakt unikát, drží formu celou sezónu a nevidím, že by se to dařilo jiným.
Dá se nějak jednoduše vysvětlit, v čem tkví ta její výjimečnost?
Má talent. Ale talent není to, jak je dítě nadané na začátku, že nejrychleji běží a nejdál doskočí. To jen mělo štěstí na rodiče, babičku a dědečka, že ho nedrželi růžovoučkého v kočárku, ale nechali ho vyvíjet. Talent je v hlavě a v srdci. Oboje Martina má. V hlavě to má srovnané a srdíčko má nastavené tak, že chce vyhrávat. I když není zdravá, jde do toho s čistou hlavou a to dělá výsledek.
Jen z talentu by se ale neporazitelnou rychlobruslařkou nestala.
Je taky strašně důležité, jak se pracuje se sportovci v začátcích jejich kariér. Já s Martinou začal spolupracovat v jedenácti a všem jsem říkal: „Nechtějte, aby hned všechny porážela. Bude trvat pět let, než bude moct polykat větší tréninkové dávky, aby mohla stát na stupních."
Vedle Martiny Sáblíkové září i Karolína Erbanová, ale mužská část skupiny se teď tolik neprosazuje. Té chybí takový talent?
Nechybí. V roce 2007 byli juniorskými mistry světa v týmech, ale ten čas od té doby nepřekonali. V čem to asi je? Začínají být dospělí, myslí si, že si můžou dělat, co chtějí, Přijdou domů a netrénují na sto procent. Byla by škoda je ztratit, proto mají letos nůž na krku. Něco umí, ale nejde, aby takhle stagnovali a na úkor tréninku jeli za holkou. Řeknou si, že jednou v týdnu vynechají. Dobře, ale to jsou čtyři tréninky za měsíc, 48 za rok a to je strašně moc.
S ženami se vám pracuje líp? Hodně mužských trenérů je opačného názoru...
Musí se v tom člověk orientovat. Ženské jsou trochu jiná stvoření, jinak reagují, ale když se jim to dobře vysvětlí a najdou se typy, které chtějí něco dokázat, pracuje se s nimi dobře.
Můžete na ně zvýšit hlas?
Někdy mi to ulítne, až mě to pak mrzí. Ale poslední dobou se snažím. Letos jsem vyrovnaný, až jsem Martině několikrát řekl: „Vidíš, jak na tebe reaguje? Úplně klidně."
Mění se i Martina?
Dospívá, začíná z ní být správná ženská. Víc si užívá života, jak o tom dřív ani nepřemýšlela.
Už je tedy častěji vážná?
To ne, chvilkama je pořád strašný puberťák. Když mají s Kájou dobrou náladu, to jsou sedmileté děti, jejich řehtání nezastavíte. Ale mně se to hezky pozoruje, všechno to značí, že jsou spokojené, vyrovnané a nemají velké problémy. Je zajímavé s lidmi pracovat, člověk se celý život učí a musí pochopit i druhou stranu. I když nějaká odpověď vyzní špatně, nesmíte v tom vidět jen to špatné.
Hodně se od sebe Martina Sáblíková s Karolínou Erbanovou liší?
Každá má jinou povahu, ale v jednom momentu jsou stejné. Když se naštvou. Dokážou se chytit i mezi sebou, ale to je dobře. Přesně to říkám Martině: ty nemůžeš být ta puťka, která přijde na start a „Mouchy snězte si mě". Musíš tam přijít naštvaná a říct: „Tak, teď jsem tady já a uvidíte."
