Článek
Po dojezdu jste jen těžko sbírala síly.
Patnáctistovka už je to pro mě trošičku delší, ale povedlo se mi, co jsem chtěla. Dala jsem si do hlavy, že je to jako kilometr a poslední kolo musím třeba i setrvačností dobruslit. Když závod rozjedu jako kilák, tak čas je vždycky lepší, než kdybych se nějak šetřila.
Měla jste po dojezdu mžitky před očima?
To po patnáctistovce vždycky, ať jedu dobře nebo špatně. Hůř ji snáším.
V posledních metrech jste o šest tisícin porazila i vaši soupeřku v páru, Rusku Skokovovou.
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Před koncem zatáčky jsem myslela, že tam budu výrazně první. Jenže ona jela velkou zatáčku a tam to člověka trochu vyhodí, takže nakonec to bylo fousové.
I ve výsledcích se vás vešlo pět do třinácti setin, odstupy za vámi byly těsné.
Koukala jsem na to. Je dobře, že jsem na začátku a ne na konci. (úsměv)
Na průběžném prvním místě jste se držela docela dlouho, říkala jste si, kam až se můžete posunout?
Já nad tím ani nepřemýšlela, jen jsem koukala, že jsou za mnou závodnice jako Bachledová. To bylo moc příjemné.
Od medaile jste byla necelou vteřinu, takže pro vás patnáctistovka asi nebude už jen doplňkovou tratí.
Je to takový dobrý trénink pro kilák, a když se zadaří, tak na ní můžu mít i lepší umístění.
Martina Sáblíková tu má problémy se spánkem, vy ne?
Já spala asi devět hodin. Mám špunty do uší, protože ten náš hotel je takový bouřlivý. Máme na patře zápasníky, kteří tu jsou dost hluční.
