Hlavní obsah

Lezec Ondra změnil historii v Yosemitech a chystá se na nejtěžší cestu

Pavel NovotnýSport.cz

Předvedl výkon, jemuž věnovaly pozornost i přední americké noviny včetně New York Times. Sportovní lezec Adam Ondra v Yosemitském národním parku prostoupil v rekordním čase nejtěžší vícedélkovou cestu na světě vedoucí stěnou Dawn Wall na žulový masiv El Capitan. Co dál po světovém zářezu? Na jaře se chce pokusit nastavit novou hranici obtížnosti.

Adam Ondra v Dawn WallVideo: archiv Adama Ondry

 
Článek
Fotogalerie

Byla Dawn Wall to nejtěžší, co jste kdy lezl?

Těžko se to porovnává třeba se sportovním lezením v zatím maximální obtížnosti 9b+. Délky v Dawn Wall nejsou tak obtížné, ale svou roli tam hraje jednak expozice ve stovkách metrů nad zemí a rovněž se na tamní žule leze velice zvláštním stylem. To pohyb ve stěně velice komplikuje, a proto výstup rozhodně stavím na roveň třeba s vylezením cesty 9b+.

V Yosemitech jste lezl poprvé. Jaké bylo největší překvapení či úskalí?

Překvapení začala přicházet hned při přípravě na výstup. Věděl jsem, že nemám mnoho zkušeností s logistikou ve velkých stěnách. Rozhodně mi ale nechybělo sebevědomí, co se týká lezecké stránky. Nakonec se ukázalo, že největší problém bylo právě samotné lezení. Především mě hodně překvapila velikost stupů. Jsem zvyklý lézt po malých stupech, ale většinou jsou za sebou třeba dva tři. Tam bylo třeba třicet mikrostupů v řadě. Při těžkém lezení obvykle dochází síla v rukou, na Dawn Wall ovšem dochází i v nohou! Což je kuriózní.

Dawn Wall
Extrémně obtížná lezecká cesta o 32 délkách vede stěnou Dawn Wall v pravé části žulového masivu El Capitan v Yosemitském údolí. První volný přelez (lezec při postupu spoléhá jen na ruce a nohy a nevyužívá technických pomůcek) se podařil v roce 2015 dvojici Tommy Caldwell a Kevin Jorgeson, Caldwell na projektu pracoval celkem osm let. Američané ve stěně strávili 19 dní, Ondra byl na vrcholu téměř kilometrové zdi za osm dní.

Býváte označován za nejlepšího lezce planety. Bylo vám ve stěně někdy úzko, že svou reputaci nenaplníte?

Takové momenty byly dva. Asi po týdnu nacvičování jsem měl extrémně špatný den, nešlo mi to a přišlo mi, že jsem tam úplně zbytečný. A pak čtvrtý den při ostrém pokusu, kdy se mi nedařilo přelézt klíčovou délku. Po odpočinku to naštěstí pátý den padlo.

Zmínil jste, že stovky metrů nad zemí se člověk cítí jinak. Objevil jste nový typ strachu?

První týden jsem měl opravdu strach i ze samotné expozice. Při sportovním lezení se obvykle pohybuju do výšky třicet čtyřicet metrů a vůbec mi to nepřijde. Když jste ale najednou dvě stě, pět set metrů nad zemí, tak to na člověka zapůsobí. Postupně si ale zvyknete a přestanete to vnímat. Strach ale pracoval i v oblasti jištění. Na sportovních cestách jsou certifikované nýty a máte jistotu, že případný pád bude bezpečně zachycen. Tady je ovšem kromě nýtů spousta skob a všemožných mechanických jistících prvků, takže jsem při nacvičování bojoval se strachem z pádu.

Při ostrém pokusu jste se už nebál?

Už ne, soustředění na výkon tenhle strach potlačilo. Spíš jsem pociťoval nervozitu, abych dokázal délky přelézt. Vedle psychiky jsem ale hodně bojoval třeba s lezeckým stylem. Na závodech obvykle lezu rychle a agresivně, s maximální efektivitou pohybu. Na Dawn Wallu se ale ukázalo, že to není nejlepší možnost. Rychlost je na úkor preciznosti a ve spěchu mi smekaly nohy. Až pátý den jsem začal lézt pomaleji a na jistotu. Paradoxně mi trvalo měsíc, než jsem na to přišel.

Masív El Capitanu je mekkou lezení ve velkých stěnách. Nepokukoval jste po možnosti prvovýstupu?

Musím přiznat, že ano. El Capitan je prošpikovaný stovkami variant technických cest, volně lezených cest je ale asi jen patnáct. Stěna je ale míli široká a potenciál určitě vyčerpaný není. Nahlížel jsem do části vpravo od Dawn Wallu, kde se stěna zdála ještě převislejší. Někdy bych se tam chtěl vrátit.

Adam Ondra
Narozen 5. února 1993 v Brně.
Sportovní úspěchy: zlato MS v obtížnosti 2014, 2016, MS v boulderingu 2014, stříbro MS v obtížnosti 2009, MS v boulderingu 2011, 2016, bronz MS v obtížnosti 2011 a 2012. Vítěz SP 2009 v obtížnosti a celkově, vítěz SP 2010 v boulderingu a celkově.
Lídr rankingu skalního lezení na webu 8a.nu s přelezy zatím nejtěžší obtížnosti 9b+.

Jedním ze specifik lezení v Yosemitech je vyprazdňování do tzv. shitbagů, které lezci nakonec snesou do údolí? Jak jste se s tím srovnal?

Každý má zprvu strach, jak se do pytlíku trefí. Nakonec se ale ukáže, že je to v pohodě. Jinak to ale nejde. Kdyby vás ranger viděl, že to děláte jinak, tak by vás snad byli schopní zastřelit. (smích)

Bydlel jste v legendárním Campu 4, který je pevně spjatý s historií yosemitského lezení. Má stále onen genius loci?

Atmosféra tam je, to místo je určitě speciální. Ale když se na to podívám trochu jinak... Je to taková černá a špinavá díra. Možná je to tak schválně, ale kemp by se dal určitě trochu zlepšit.

V Americe jste si splnil jeden ze snů. Jaké máte další plány?

Teď si dám trochu volna. Pak mě čeká zimní příprava ve Španělsku a na jaře bych chtěl začít v norském Flatangeru pracovat na projektu cesty v přelomové obtížnosti 9c.

Překvapilo vás, že jste byl nominován do 2. kola v anketě Sportovec roku?

To jsem byl hodně příjemně překvapený. Nikdy by mě nenapadlo, že mé výkony a výstupy budou považovány za hodnotnější než olympijské medaile (mimo první desítku skončila např. bronzová tenistka z Ria Petra Kvitová - pozn. red.). Pro náš sport je to určitě dobrá zpráva, i vzhledem k zařazení do olympijského programu.

Máte už konkrétnější informace o tom, jaký formát by závody v Tokiu mohly mít?

Mezinárodní federace pořád mlží a sama asi pořádně neví, jak to bude vypadat. V září na mistrovství světa v Paříži byla tisková konference, kde se ale nic smysluplného neobjevilo a pořád se hovoří o trojboji jednotlivých disciplín (lezení na obtížnost, na rychlost a bouldering). Což v lezeckém světě určitě nebude vnímáno jako extra prestižní záležitost. Rád bych ale v téhle souvislosti korigoval své někdejší výroky. Rozhodně nebudu hry bojkotovat. To by mi přišla škoda a byl bych sám proti sobě. Doufám, že bude mít lezení v Tokiu divácký úspěch a že se stane regulérním olympijským sportem. A pokud by se sady medailí rozšířily podle jednotlivých disciplín, pak by to byla pro lezce neporovnatelně větší motivace.

Reklama