Článek
„Ráno jsem si pěkně pospal, vstával jsem až v poledne. K obědu jsem si dal hranolky s kuřecími nugetami. Těsně před závody jsem byl pěkně nervózní. Ale vzpomněl jsem si na trénink, který jsem absolvoval den předtím. Házel jsem při něm docela daleko, to mě trochu uklidnilo. Tajně jsem toužil po medaili, cítil jsem, že by to mohlo dopadnout. Nikomu jsem to ovšem radši neříkal.
Když jsem třetím hodem přehodil svěťák, byl to skvělý pocit. Vzpružilo mě to, i když dlouho nevydržel. Před druhou sérií už jsem neměl co ztratit. Chtěl jsem riskovat, ale ani jeden hod se mi nepovedl. Škoda, na druhé místo bych ještě mohl dosáhnout. Medaile pro mě znamená hodně. Jsem šťastný, že to takhle dopadlo.
Jsem velký kamarád s Radimem Bělešem, známe se od sedmnácti let, kdy se mi stal po skoku do vody úraz. Rehabilitovali jsme spolu a tak jsme se poznali. S Frantou Serbusem se máme taky rádi. Celou dobu jsme se vzájemně hecovali. Bylo to prima.
Hned po závodech mi psali blízcí blahopřejné zprávy. Mám štěstí na kamarády. Drží mi palce a stojí při mně. Rozumí sportu včetně toho paralympijského. Děkuji jim za podporu a všechny zdravím. Už se těším, až budeme oslavovat v hospůdkách, kde mě mají rádi. Taky už se těším, až medaili přivezu domů. Dceři jsou čtyři měsíce. Vím, že tomu ještě nemůže rozumět, ale snad bude mít z medaile radost.
Teď budu mít několik dní volno. V pondělí mě čeká ještě hod kuželkou. Snad se mi mezitím podaří vidět Zakázané město. Už jsem byl na Velké čínské zdi. Víc už tady vidět nestihnu. Jsme buď ve vesnici, na tréninku nebo na závodech. V paralympijské vesnici je už trochu nuda. S Radimem se ale zabavíme. Má tady notebook, takže píšeme e-maily. Teda hlavně on, já na to moc nejsem. Nějaká zábava se vždycky najde.
Večer po závodech byl příjemný. S trenérkou Evou Vindovou jsme zašli na večeři. Oba už jsme měli velký hlad. Eva Kacanu si s sebou přivezla plzeňské. Slíbila mi, že když přivezu medaili, tak mi jedno dvě pivečka dá. Tak to bylo taky příjemné. Než jsme šli spát, povídali jsme ještě s kamarády.“
