Článek
Co se vám vybaví, když si vzpomenete na Peking?
(dlouho přemýšlí) Asi radši nic.
Třeba se i teď s odstupem času pousmějete při vzpomínce na hektický přesun, kdy jste po svém nevydařeném finále ještě přesedala do dvojskifu za nemocnou Antošovovu?
Spíš je to taková zkušenost, kterou by člověk už určitě nechtěl opakovat.
Po olympiádě jste říkala, že jste nebyla rozhodnutá, jestli dál pokračovat v kariéře. Jak blízko jste měla k tomu, abyste opravdu skončila?
Hodně blízko. Cítila jsem zklamání, že jsem tomu hodně obětovala, dost jsem trénovala, trávila čas na soustředěních, měla formu a pak stačí málo a může to přijít vniveč. Zamávalo to s mým sebevědomím na celou zimu. Člověk si říká, jestli má smysl se za něčím hnát, když výsledek nemusí přijít. Ale pak jsem si řekla, že sport je i o tom, aby si člověk občas sáhl na dno. A nakonec jsem byla ráda, že jsem potkala spoustu odborníků v týmu kolem sebe.
Neztratila jste v ně spíš důvěru, když ani taková péče k úspěchu nepomohla?
Tak to prostě bylo... Ale obohatilo mě to, získala jsem spoustu znalostí o vrcholovém sportu.
Kdy se ve vás zlomilo, že budete pokračovat i dál?
Asi na jaře, když jsem začala znovu veslovat. Po Pekingu jsem měla akademické mistrovství světa, to jsem ani nechtěla sednout do skifu a radši jela s Gábinou Vařekovou na dvojskifu.
Byl to zatím jediný moment, kdy jste chtěla kariéru ukončit?
Ten nejsilnější. Občas to člověku prolítne hlavou, když je strašně unavený, ale to se ví, že za dva tři dny odpočinku ho to přejde.
Co se za ty čtyři roky změnilo? Vnímáte teď blížící se olympiádu jinak?
Pokaždé je to jiné. Člověk je starší, má víc zkušeností. Na jednu stranu se strašně těším, ale také tam chci něco předvést, i když špička je teď strašně vyrovnaná. Ale vím, že kdyby se to nepovedlo, nebudu to považovat za takovou tragédii jako před čtyřmi lety.
Na začátku minulé sezóny jezdila výborně na skifu Jitka Antošová a spekulovalo se, že by mohla být novou jedničkou. Jak jste snášela tohle období?
Na jednu stranu jsem si říkala, jak je dobře, že i u nás je větší konkurence. Tlačilo mě to k lepší přípravě. Tehdy mě porazila i ve svěťáku, ale já věděla, že jsem přes zimu skoro nic nenatrénovala. Nebyla jsem ve stoprocentní kondici, takže jsem zpozorněla, ale i když je výborná veslařka, nepřemýšlela jsem, že bych kvůli ní musela měnit disciplínu.
Před Pekingem se hodně mluvilo o smogu, v Londýně hrozí vlny. Co je horší?
Každá olympiáda má svůj strašák. (úsměv) Pro mě jsou horší vlny.
Loňský zlatý závod sledoval na vlastní oči také váš otec. Vyrazí i do Londýna?
Chystá se. Sháněla jsem lístky, i brácha bude chtít jet. Táta mě viděl na mém prvním mistrovství světa v Luzernu a pak až teď na Bledu. Ale všechny závody si nahrává a dívá se.
A radí vám? Zkušeností má na to dost, také vesloval na olympiádě...
Když si nevím rady a zavolám mu, poradí, protože má přehled, jak jezdím. Mnohokrát mi pomohl. Ale sám od sebe mi neříká, co mám jak dělat.
Pamatujete ho ještě jako veslaře?
Když jsem byla malá. Ale spíš jsem to vnímala tak, že jsme trávili hezké léto u přehrady, než že bych to nějak prožívala. Občas mi někdo řekl, že jede tatínek, tak jsem se podívala a zase šla do vody. Dětství jsem trávila v loděnici, prolézali jsme tam, to mě bavilo.
Seděli jste s tátou spolu v lodi?
Když jsem začínala a učil mě veslovat, tak jsem s ním seděla ve dvojskifu. Ale táta jezdil nepárové disciplíny, to je něco jiného. I teď chodí s veterány jednou týdně v Brně veslovat.
Při předloňském MS na Novém Zélandu jste říkala, že vás tam poznala cizí paní a přála vám hodně štěstí, zatímco u nás se vám to ještě nestalo. Platí to pořád?
Párkrát se to už stalo. Zrovna nedávno v autobuse s revizorem. Měla jsem dlahu po zánětu šlach a ten revizor na mě pořád koukal. Říkala jsem si, že asi myslí, že jedu načerno. Pak za mnou přišel, zkontroloval mě a říkal, že se s tou dlahou asi špatně trénuje.
Dovedete si představit, že vydržíte trénovat ještě do příští olympiády?
Když vydrží zdraví a chuť... Začala jsem v dospělém věku, trénuju nějakých dvanáct let na vrcholné úrovni, to není tolik. Karstenová taky říká, že vydrží do Ria. (usmívá se)
Ondřej Synek si pochvaluje, jak mu psychicky pomohlo narození dcery, další dítě čeká jeho žena v létě. Závidíte mužům, že narození potomka jejich kariéry nemusí ovlivnit?
Určitě, mají to jednodušší. Když chce ženská rodinu, je to větší záhul. Musí se starat o děti, i když má super muže. Chlapi, když si odjedou na soustředění a nechají doma rodinu, odpočinou si. To ženská těžko nechá dítě doma tři týdny...
Ale přesto se některé vaše soupeřky dokázaly vrátit i po porodu, třeba Běloruska Karstenová.
Když měla malou dceru, brala ji s sebou na závody. Teď už je jí asi čtrnáct let, viděla jsem ji na podzim a už byla větší než já... Asi bude po mamince, její nástupkyně, už prý vesluje. Tak třeba ještě sednou do dvojskifu. (směje se)
Na závěr technický dotaz. V oficiálních dokumentech píší vaše křestní jméno jako Mirka i Miroslava. Jak se podepisujete vy sama?
Jako Mirka, i když v občance mám Miroslava. Šéftrenér mě před deseti lety nahlásil na závody jako Mirku, tak si mě takhle zaevidovali a už to zůstalo. Když mi posílali diplom z mistrovství světa, volali na svaz, jak tam chci být napsaná. Řekla jsem, že Mirka. Miroslava používám jen v úředních dokumentech, aby si mě pak třeba na letišti nechtěli nechat. (úsměv)
