Článek
Krasobruslař Tomáš Verner si na každém závodě představuje, že už jede na olympiádě, aby si na ten pocit zvykl, jiní sportovci se zase na Vancouver snaží myslet co nejméně. Který přístup je bližší vám? Já se spíš na olympiádu snažím moc nemyslet. Říkám si, že je to závod, který se koná jednou za čtyři roky a samozřejmě na něj chci být soustředěná, ale i kdybych se snažila si na závodech představovat, že to je olympiáda, pořád budu vědět, že není. Světový pohár olympiádu nenahradí. Hned při vaší olympijské premiéře v Turíně se vám dostalo pocty nést českou vlajku při zahájení. Často si na to vzpomenete? To bylo něco, na co se nedá zapomenout. Moc ráda na to vzpomínám, mám i fotky a videa, ráda na to kouknu a připomenu si to.
Co krom toho se vám z Turína vybaví jako nejsilnější vzpomínka? Třeba to, že jsem byla na hokeji a viděla český tým, to byl hodně velký zážitek. A pak samozřejmě to čtvrté místo, na to se také nedá zapomenout.
Takže na hokej budete chtít vyrazit i teď? Když trenér dovolí a usoudí, že mi to neuškodí před závodem, tak bych se tam strašně ráda podívala.
| Brusle si hlídá sama, pití kontroluje kouč |
| Důvěřuj, ale prověřuj. Tím se řídí Martina Sáblíková se svým týmem. Jsou věci, které před závodem nesmí ztratit z dozoru. Co mezi ně patří? Především brusle a nápoje, právě na ně může případný záškodník zaútočit a vyřadit favoritku ze hry. |
| „Brusle si většinou hlídám já sama, pití trenér,“ popisuje rozdělení rolí. „Buď mám brusle pořád u sebe, nebo mi na ně někdo na chvíli dohlédne,“ líčí rychlobruslařka. Drsné metody jsou známé především z krasobruslení, kdy před olympiádou v Lillehammeru Američanka Hardingová zosnovala útok na krajanku Kerriganovou. „Ale v rychlobruslení jsem o ničem takovém nikdy neslyšela,“ tvrdí Sáblíková. |
| Přesto zůstává opatrná, příprava bruslí je alchymie. „Brousím si je sama, ale když mi to nejde dobře, dávám je trenérovi,“ přiznává. Na sezónu jí jedny vystačí. „Ale trenér s sebou vozí náhradní boty i nože. Pro jistotu,“ líčí. Další nezbytnou součástí jejího vybavení je rychlobruslařská kombinéza. „Ty vozím dvě až tři, podle toho, co je to za závod,“ říká. |
| Na stadión přichází většinou alespoň hodinu před závodem. „Abych na start nešla nerozcvičená, kdyby se náhodou program uspíšil. Rozcvičím se, koukám, jak ostatní jezdí kola, pak se jdu převléct a rozjezdit na ledě, abych zjistila, jestli je takový, jak má,“ popisuje Sáblíková rituál své předzávodní přípravy. Dovede ji ve Vancouveru ke zlatu? |
Pozorujete, jak se díky vám od té doby změnilo vnímání rychlobruslení v Česku? Asi jo, alespoň v médiích určitě. Navíc je dobré, že už v tom nejsem sama, je tu i Karolína (Erbanová – pozn. red.). Lidi u nás už ten sport vnímají jinak než před pěti deseti lety. Myslím, že když se jich teď zeptáme, co je rychlobruslení, tak už to vědí.
Po Turínu přitom váš trenér spekuloval, že pokud se vašemu sportu v Česku nedostane dostatečné podpory, mohla byste reprezentovat jiný stát... Tou otázkou se zabýval hlavně trenér, já se tím snažila moc nezaobírat. A když teď vidím, kolik lidí mi fandí a má radost, když zajedu nějaký výsledek, nechci je zklamat.
Po Světových pohárech váš trenér říkal, že ještě nechce, abyste ukázala taktiku na olympiádu. Jak se vlastně dá v rychlobruslení taktizovat? Záleží, v jaké rozjížďce pojedu, s kým tam budu a kdo pojede přede mnou. Já se budu snažit hlavně jet na ten čas, který je potřeba, a když budu vědět, že na něj už nemám, tak samozřejmě pojedu na ten druhý či třetí a zároveň si budu hlídat toho, kdo pojede se mnou.
Má na to vliv i dráha? Ta ve Vancouveru je prý z pomalejších... Ona je srovnatelná s Evropou, ale záleží, jaký led udělají na olympiádu. Nemusí být úplně stejný, budu mít nějakých sedm dní, abych si ho vyzkoušela, což je docela dost. Trenér bude stopovat kola mně i ostatním, aby věděl, jak na to jsem. Já na tom ledě stála třikrát v životě, jednou jsem byla navíc nemocná, tak jsem tam nemohla moc potrénovat.
Poznáte i subjektivně, jak rychlý je ten led? Já to většinou necítím, řekne mi to až trenér podle toho, jak měří kola, a já vím, že třeba v Kanadě jsem schopna jezdit kolo tak a tak rychle, v Berlíně jinak.... Důležité je také porovnání s ostatními, abych věděla, jestli je to mnou nebo ledem... Když se zeptám úplně jednoduše, co vám ve Vancouveru udělá radost? Nejlepší by bylo nevracet se s prázdnou, s tím tam jedu. Kdyby byla nějaká lepší medaile než bronzová, to už by byla taková třešnička na dortu. Trenér Novák vám už mnohokrát věštil úspěch a vždy měl pravdu. Vy ale jeho optimistické prognózy neposloucháte moc ráda... Protože vím, že se většinou nemýlí. A když se mi pak něco nepovede, tak si říkám, kde jsem udělala chybu, jestli za to můžu já... Nerada to slyším.
Občas míváte v zámoří potíže s aklimatizací. Kolik času na ni potřebujete? Jak kdy, tuhle sezónu jsem to prožívala trochu jinak. Ze začátku se mi bruslilo docela dobře a po šestém sedmém dnu na mě přišla strašná krize, najednou jsem nemohla spát, a když jsem usnula, stejně to nebylo ono. Takhle jsem to nikde nezažila, většinou jsem špatně spala ze začátku, pak se to zlepšovalo. Proto tam chceme odjet s obrovským předstihem.
| OČIMA TRENÉRA PETRA NOVÁKA |
| „Martina je velmi cílevědomá. Dokáže se zatvrdit a jet třeba i přes bolest. Do velkého rizika ji ale nepouštím, to v žádném případě. Čeho si jako kouč cením, je vzájemná důvěra a stoprocentní plnění úkolů. Neznamená to, že by neřekla svůj názor, ale vždycky se dohodneme ku prospěchu věci. |
| Do olympiády zbývá měsíc, což je pro vyladění formy dostatečně dlouhá doba. Nechceme proto nijak přeceňovat titul mistryně Evropy z Hamaru, ale v každém případě to je před finišem přípravy velká psychická vzpruha. |
| Pětka je trať, na níž Martina od roku 2006 neprohrála, ale olympiáda je výjimečný závod. Tak jako bude chtít Martina překvapit soupeřky na patnáctistovce, udělají ony všechno pro to, aby ji porazili na dlouhých tratích. Konkurence bude velmi silná, Němky, Nizozemky, nevyzpytatelné Rusky, Polky, Norky, Japonka Hozumiová a závodnice z USA. Nemluvě o Kanaďankách, které pojedou doma a na olympiádě budou chtít uspět... Ale Martině se kolena neroztřesou. Zůstává na zemi a do olympijských závodů půjde s pokorou. Proto mluvíme o jedné medaili, i když si samozřejmě klademe hodně vysoké cíle.“ |
Odmala jste většinu zimy mimo domov, teď s vámi na závody létá i mladší bratr Milan. Už si na to odloučení rodiče zvykli? Určitě se jim stýská, ale zvykli si. Jezdím pryč od svých jedenácti, což už je dvanáct let. Asi to bylo pro ně i pro nás hodně složité. Jak jsme se začali starat sami o sebe, tak možná přišli i trochu o tu výchovu...
Jak často voláváte domů? Záleží, kde jsme. Když v Evropě, jednou za tři čtyři dny, většinou komunikujeme spíš přes zprávy nebo e-maily, tam toho člověk většinou napíše daleko víc.
Kde jste teď doma? Ve Žďáru u rodiny, nebo už v novém domku ve Velkém Oseku? Já tomu říkám domů a domů domů. Domů je do Žďáru a domů domů je do Oseku (úsměv). Těším se vždycky tam i tam, oboje má své kouzlo a z obojího mi něco chybí.
Zvládla jste si domek zařídit, když jste většinu roku pryč? Všechno už je připravené, abych tam mohla bydlet.
