Článek
Bylo jí nějakých deset let, když šla jednou večer dát rodičům dobrou noc a u kafe u nich doma seděl nějaký chlapík a smál se na ni. „Nijak mě nezaujal. Spíš jsem si říkala, co tam dělá,“ říkala rádoby s kamennou tváří, ale cukaly jí koutky úst, protože ona se ráda směje. V té době hrála za minižákyně basketbal. Mrňavá, ale hrozně dravá a pro soupeřky nepříjemná. Buldok. Rozhodně nestřílela oslnivé trojky, ale soupeřky také ne.
Sáblíkovi a Novákovi jsou rodinní přátelé. Petra Nováka, který snil velký sen o slávě českého rychlobruslení na dlouhé dráze, zaujala. Slovo dalo slovo a Martina to šla zkusit. Nejprve poslouchala pohádky o tom, že bude mistryní světa a získá i olympijskou medaili. Nevěřila. Zejména, když první seznámení s ledem skončilo pádem a modřinami. „Musíš si sundat z těch bruslí chrániče,“ pravil tehdy lakonicky kouč.
Těch pádů byly ještě desítky, ale zarputilé děvčátko se nedalo. Doma pilně trénovalo skluz na vyhlazeném prkně a dělalo pokroky. Trenér rozhodl, že pojede delší tratě. Ty její útlé postavě lépe vyhovují. Před čtyřmi roky v Turíně Novák tvrdil, že může být medaile. Nikdo mu nevěřil. Jenže... Nebýt zraněného svalu, možná by byla nejméně bronzová. „Na trojce jsem odevzdala nováčkovskou daň. Na pětce mi chyběly desetinky,“ vrátila se o čtyři roky zpátky.
Kina, divadla a diskotéky šly stranou
A dřela dál... „V kině jsem byla naposledy asi před šesti lety na třetím dílu Pána prstenů, v divadle snad před deseti se školou. Na diskotéce nikdy. Mými největšími kamarády jsou členové Novis Teamu. Jsme jako rodina, pořád spolu, ale většinou v zahraničí. Když jsem přijela domů, místo odpočinku jsem šprtala. Na gymplu v Novém Městě mi vyšli vstříc, takže jsem si rozložila studium a loni na jaře složila maturitu,“ přiznala dívka, která má ve skříni jediné šaty. „Ty, co jsem si koupila na Sportovce roku 2009. Jinak šaty ani sukně nenosím. Ideální jsou džíny a tepláky,“ přiznala.
Odměnou za odříkání byl medailový déšť na dlouhých oválech. Světové rekordy, tituly mistryně světa a Evropy, vítězství ve Světovém poháru. Už nebydleli na soustředěních ve srubech bez teplé vody nebo v profukujících internátech, ale jako ostatní v hotelu. „Jen to praní mi zůstalo. Každý den si peru v ruce, protože toho hodně propotím při tréninku,“ přiznala rychlobruslařka, která by si mohla dovolit pradlenu.
Ona je však dál skromná a stejná. „Už si umím vydělat nějaké peníze, stará se o mne agentura Sport Invest, pomáhá mi Dukla. Já ale ty peníze dávám do Novis Treamu, kde jezdí i můj mladší bráška Milan. Co bych s nimi dělala. Raději je užijeme všichni a dopřejeme si soustředění nebo dovolenou. Netoužím po palácích ani velkých limuzínách. Stačí mi můj domek ve Velkém Oseku, velké VW, do kterého se vejdu se všema báglama a trenérem. Ale mám ráda rychlá auta. To bude možná jediné, co si jednou dopřeji,“ přiznala.
Ve Vancouveru ještě neřekla poslední slovo
Když ji lidé potkávají na ulici, kroutí nevěřícně hlavou. Tohle tintítko je ta Sáblíková, co vládne dlouhým rychlobruslařským tratím? Kde se to v ní bere? „Bere se to v ní, protože chce. Mívá problémy se zády a virózami, ale když je třeba a záleží jí na tom, dokáže vyhrávat i s bolestí,“ prozradil trenér Novák. „Kolikrát se nemohu po závodě ani narovnat, ale když jde o něco, tak do toho jdu. Vím, kde mám práh bolesti. Peru se, protože to mám v povaze. Krůček za krůčkem jdeme k naplňování našich snů, kterým jsem i já uvěřila,“ přidala se Martina. Velký sen i cíl naplnila v neděli před půlnocí.
Nezávodí pro medaile, ale o medaile, je maximalistka a chce vyhrávat... Takže ve Vancouveru ještě neřekla poslední slovo. Vždyť ji ještě čeká start na oblíbené trati pět kilometrů, který je na programu ve středu 24. února. Předtím si 21. února ještě střihne patnáctistovku, která sice není její disciplínou, ale už v ní také stála na stupních vítězů. A tři jsou pořád víc než dvě...
