Hlavní obsah

České hvězdě nabídli katarské občanství. Vzpomíná na rozvalené šejky i sto koleček po tréninku

Praha

Už druhým rokem patří mezi největší hvězdy extraligy volejbalistů. Pětatřicetiletý univerzál Dukly Liberec Jan Štokr se po třinácti letech vrátil do vlasti. „Cestování mi opravdu nechybí,“ má jasno zkušený reprezentant.

Foto: Český volejbalový svaz

Volejbalista Jan Štokr hraje už druhým rokem v Liberci, za sebou má ale celou řadu mezinárodních štací.

Článek

Do Česka jste se vracel hlavně kvůli rodině. Váš syn nastupoval před rokem do školy. Jak s odstupem hodnotíte své rozhodnutí vrátit se zpátky do vlasti?

Určitě kladně, protože kromě volejbalu stíhám i jiné aktivity. Chodím se synem na jeho fotbalové tréninky, se ženou do divadla. V zahraničí jsem měl jen tréninky a zápasy, teď už myslím i na něco jiného, což vnímám jako velkou výhodu.

Neptá se vás syn, kdy zase pojedete někam do zahraničí?

Jasně, že se ptá (úsměv). Já mu říkám, že už jsem najezděný dost a že někam vyrazíme až ve volnu po sezóně. Cestování je fakt jedna z věcí, které mi nechybí.

Během kariéry jste hrál ve čtyřech zemích (Itálie, Rusko, Katar a Korea). Zeptal bych se na Koreu. Co pro vás bylo největším překvapením během působení v jihokorejském Suwonu?

Vidět dvoumetrového Korejce. Jasný, díky reprezentaci jsem věděl, že i v Asii jsou velmi vysocí volejbalisté, ale přesto to není úplně obvyklý. V klubu jsme měli asi tři a všem bylo kolem čtyřicítky.

V čem byl korejský volejbal specifický?

Určitě v tréninku. Trénovali jsme dvakrát denně. Vždy dvě a půl hodiny. Tréninky byly monotónní. Hodně zaměřené na obranu v poli, takže člověk sebou jen mlátil o zem. Korejská liga je specifická tím, že v každém ze sedmi týmů, může být jen jeden cizinec. Pak mě také překvapilo, že jsme po tréninku běhali sto koleček kolem hřiště, takže někteří hráči byli lepší běžci než volejbalisté. V zimě nám trenér říkal, abychom chodili teple oblečení, abychom nenastydli a potom v zápase udělalo liberu chybu, tak ho kouč jenom v tričku poslal na mráz (smích). V týmu také bylo dvacet lidí, což je hodně. Někteří kluci se nedostali ani na hřiště. Chodili jen rozeřvávat publikum. Takže i v tom vidím specifikum.

A jak to bylo s cestováním?

V Koreji je to zařízené tak, že kluby trénují ve svých tréninkových centrech a na zápasy jezdí jinam. Slovenský protihráč Martin Němec třeba jezdil i tři a půl hodiny autobusem, protože firma, která sponzorovala klub, měla sídlo jinde. Do haly pak narvala své zaměstnance, takže bylo plno. Já jsem v tomhle měl štěstí. Náš sponzor Kepco, což je takový korejský ČEZ, sídlil na předměstí Soulu a na zápasy jsem tak jezdil přibližně deset kilometrů. Největší luxus měli ale hráči týmů Hyundai Skywalkers či Samsung Blue Fangs. Ti ze svých pokojů přijížděli výtahem až takřka k hrací ploše.

Jaké přízně se těšil volejbal u fanoušků?

Myslím si, že docela velké. Když byla po zápase autogramiáda, tak vám lidé donesli dárky. Oni jsou strašně vděční a milí. A i když jsme zrovna prohráli strašným rozdílem, nedají to najevo.

Máte za sebou i intermezzo v Kataru. Jak se dá profesionálně fungovat v tak hrozném vedru, kterým je Katar pověstný?

To je zase další extrém. Do Kataru jsem jezdil po sezóně na pohár Kataru a pohár Emíra, kam si šejci na měsíc pozvou největší hvězdy. Mě pozvali dvakrát. A jak je venku vedro, kde je čtyřicet pět stupňů, tak v hale je deset stupňů. Strašně to s tou klimatizací přehánějí. Takže v hotelech, tělocvičnách je pak strašná kosa. Teplotní rozdíl byl někdy šílený.

Co se týká fanoušků, v Kataru to funguje trochu jinak než kupříkladu v Evropě, že?

Je to tak. Katařani si fanoušky koupí a dosadí je do haly. A to byla vždy sranda, když se hrají tyhle turnaje a vy tam vidíte ty rozvalený šejky, kteří mají své sluhy a ti jim donesou vše, co si poručí.

Je pravda, že vám nabídli katarské občanství?

Bylo mi nabídnuto. Oni vám ho nabídnou, ale katarský pas ani nedostanete do ruky. Vy pak můžete hrát za nároďák, ale oni jsou vašimi pány. Naordinují vám vše, co budete dělat. Prakticky si vás koupí.

A zažil jste i situaci, kdy fanoušci nebyli "koupeni" na zápas?

Byl jsem se podívat na fotbalové lize. Sednul jsem si na hlavní tribunu, kde nás bylo asi deset (úsměv). A pak jsem byl pozvaný k šejkům. Oni mají velké klimatizované stany, ve kterých mají obří televizi, a tam se dívají na fotbal. Takže asi tak.

Za sebou máte i angažmá v Rusku. Tam jste odešel poté, co jste s Trentem vyhrál Ligu mistrů. Proč jste se vydal právě do Krasnodaru?

Bylo mi zrovna třicet a chtěl jsem se poohlédnout i po nějaké lukrativnější nabídce. Proto jsem zvolil Rusko. Do té doby jsem až tak finance neřešil. Bohužel v době, kdy jsem do Krasnodaru přestoupil, začala ukrajinsko-ruská krize a z toho vznikly problémy.

Jaké?

Paradoxně finanční. Musel jsem se s klubem soudit. Dobré to bylo v tom, že jsem měl italského manažera, který s tímto měl zkušenost a v Moskvě měl právničku, jež tomu rozuměla. Celý proces se řešil i v době, když už jsem hrál v Koreji, takže já jsem to řešil přes ruskou ambasádu v Koreji a moje žena každý den telefonovala do Moskvy právničce. To byla má další velká zkušenost.

Nejlepší volejbalová léta jste prožil v italském Trentu, v nejlepším volejbalovém týmu světa. Třikrát jste vyhrál mistrovství světa klubů, dvakrát Serii A, jednou Ligu mistrů a jednou italský pohár. Daly by se podmínky, které vám klub zajišťoval, srovnat s fotbalovými giganty?

To je nesrovnatelné (úsměv). My jsme se s klukama byli podívat v tréninkovém centru fotbalistů Interu Milán, ale podmínky pro nás a pro ně se nedají srovnávat. Ale je pravda, pokud vezmu všechna angažmá, nic lepšího než Trento jsem nezažil. Tam o nás bylo postaráno od A až po Z. Co jsme chtěli, v tom se snažili vyhovět. My jsme se tak mohli soustředit jen na volejbal. Za ten první rok, co jsem tam byl, jsme hráli asi 53 zápasů, takže to byl docela nápor a klub chtěl, abychom se soustředili jen na volejbal a vše ostatní zařídil.

Prý na vás ale byli i extrémně přísní. Co to obnášelo?

Váží vás pravidelně ve většině týmů (úsměv). I tady v Liberci jsme jednou za měsíc kontrolováni, abychom nebyli obtloustlí. Ale je pravda, že pokud jste měl v Trentu nějaký výkyv, tak vám to dali najevo. Já mám třeba hrozně rád Vánoce. To si vždy dám kapra a bramborový salát. Takže vždy přiberu. Ale pak mě baví zase shazovat.

Jak se na váš vánoční zlozvyk dívají v Liberci?

Loni i letos jsme bez zápasu po vánočních svátcích, takže to budu skrývat a tvářit se jakoby se nic nestalo. Bramborový salát a cukroví si nedám odepřít (úsměv).

Vizitka Jana Štokra
Narodil se 16. ledna 1983 v Dačicích
S volejbalem začínal v rodné Telči, v Česku později působil v USK Praha a Odoleně Vodě.
Poté na třináct let zamířil do zahraničí: hrál v Itálii (Modena, Cagliari, Perugia, Trento), v Rusku (Krasnodar), Kataru (Al Arábí) a Jižní Koreji (Suwon Kepco Vixtorm).
Loni se rozhodl pro návrat do České republiky a dohodl se na tříleté smlouvě s Libercem, se kterým skončil v minulém ročníku extraligy třetí
Největší klubové úspěchy zažil v Trentu, se kterým třikrát vyhrál mistrovství světa klubů, dvakrát Serii A, jednou Ligu mistrů a italský pohár
V dresu české reprezentace se účastnil dvou mistrovsví světa a čtyř evropských šampionátů
Čtyřikrát byl vyhlášen nejlepším českým volejbalistou

Reklama

Související témata: