Dostal facku, nechodil, teď čelí Barceloně. Táta říká, ať nedělám bejkárny, jde o zdraví, prozrazuje Kolář

Když se všechno podaří, tak se domů vracet s prázdnou nebudeme. V prvním utkání bylo vidět, že náš styl Barceloně nevoní. Proto věřím v úspěch.

Splněný sen. Už jen nastoupit proti tak slavnému soupeři je výjimečné. A na jeho hřišti to platí dvojnásob. Já zatím zažil největší zápas na Interu Milán, kde bylo přes šedesát tisíc fanoušků. Hrou jsme domácí příznivce umlčeli a byli slyšet ti naši. Doufám, že podobný scénář bude i v Barceloně.

Prožil jsem těžké časy. Ligu jsem sice chytal už v osmnácti, což se jen tak nepoštěstí, ale když přišlo zranění achilovky, měl jsem hodně černé myšlenky. Vždyť já nemohl ani chodit. Pořád jsem jen pajdal o berlích a už jsem propadal depresím, že noha nikdy nebude dobrá. Jezdil jsem přitom po doktorech nejen v Česku, ale i v Rakousku a na Slovensku. Každý mi radil, ale nefungovalo nic.

Vlastně za to vděčím dvěma lidem. Nejdřív mi tehdejší spoluhráč v Liberci Tomáš Janů poradil, ať zkusím doktora Janatu, který má ordinaci v Liberci. Ten mi na rovinu řekl, že bez operace to nepůjde. Při zákroku mi achilovku vyčistil a od té doby jsem v pohodě.

Rodiče. Obrovsky mě podporovali. A nejvíc asi táta. Vždycky mě držel u fotbalu. Už o mnoho let dřív jsem měl období, kdy jsem chtěl místo chytání začít s volejbalem. Ve čtrnácti se mi nedařilo a měl jsem pocit, že mě fotbal nebaví. Tehdy mi táta dal pár facek a dost důrazně mi vysvětlil, že při prvních problémech se nemůžu zachovat jako zbabělec. Tak jsem u fotbalu zůstal. A za půl roku jsem byl v áčku jako třetí gólman. I s mamkou jsem je pozval na utkání v Barceloně, protože jim vděčím za kariéru.

Pokaždé mi říká, ať nedělám bejkárny, že má jen jedno zdraví. Na vybíhání a rozehrávku už si zvykl, nesnáší ale moje kličkování. Občas mi říká, že jsem blázen. Když náhodou není na utkání osobně, tak mi pak volá a v žertu vyhrožuje, že mi zase dá pár facek. Mamka mě hubuje, že když s tátou sledují naše zápasy v televizi a já dělám kličky, tak má taťka takový pulz, že se ani nemůže nadechnout, tak abych prý myslel na jeho zdraví.

Byl jsem rád, že moje počínání ocenili v zahraničí. Proti Dortmundu to vyšlo dokonale. V dalším utkání při stejném řešení proti Suárezovi jsem ale potřeboval pomoc od spoluhráčů. Tyhle momenty jsou důležité nejen pro moje sebevědomí, ale pro celý tým. Trenéři mi vždycky říkají, že jsou to situace, které mužstvo nastartují. Abych se nebál být drzý.

Ale vůbec ne. V Liberci se po brankářích moc nechtělo, aby hráli nohama. Až když přišel kouč Trpišovský a s ním jako trenér brankářů Štěpán Kolář, chtěl po nás rozehrávku, žádné bezhlavé odkopávání. A mně to vůbec nešlo. Ani bych nespočítal, kolik času jsme na tréninku rozehrávce a práci s nohama věnovali. Dneska už ale neřeším, jestli jde o přípravu, ligu nebo Ligu mistrů.

Nejde o nic připraveného. Teď stejně máme tak nabitý program, že se v tréninku věnujeme rozehrávce minimálně. Jen když se necítím v pohodě, nejsem v ideálním rozpoložení a mám pochybnosti, tak to chviličku v přípravě ladíme.

Nejprve máme společné video celý tým. Pak jsou nachystány ještě individuální rozbory. Je to docela velký časový úsek, který je rozdělený do několika dnů. Třeba před Barcelonou bych v součtu řekl asi tři hodiny videa. Ale jsem za tak perfektní přípravu rád. Jednak koukat na takové fotbalisty, jako jsou Lukaku, Messi či Suárez, nenudí a hlavně se to vyplácí.

Mám od trenérů vždycky připravené, jak se protihráči na hřišti pohybují, jak zakončují. Všichni třeba dobře vědí, že Messi skoro nehraje pravou nohou a p oužívá téměř výhradně levačku. A stejně je skoro nemožné ho ubránit. Ale díky videu je naděje větší. Třeba při domácím zápase jsem věděl, že pokud Messi nebo Suárez postupují na brankáře sami, volí zakončení obstřelem. Při jejich vyložených šancích jsem byl úspěšný, protože jsem řešení situace předpokládal na základě znalostí z videa. Ale při prvním gólu Barcelony to byl takový ťukes, že jsem se ani neotočil, natož abych si vybavil něco od televize.