Článek
Fotbalový obránce Slovanu Bratislava Jurij Medveděv s přítelkyní Simonou.
Slovan prošel sezonou naprosto suverénně, už po podzimu měl velký náskok. Bylo hodně složité v průběhu jara nepodlehnout uspokojení a nic nepodcenit?
Vůbec ne. Byli jsme si se spoluhráči vědomi toho, že dokud nemáme pohár za ligový triumf jistý, nemůžeme slavit. Chtěli jsme ale mít jistotu co nejdřív a tomu jsme podřídili úplně všechno.
Poslední titul získal Slovan v sezoně 2013/14. Jak velký byl tlak ze strany vedení, fanoušků a médií?
Vážně obrovský, protože čekání bylo na poměry největšího slovenského klubu hodně dlouhé. Navíc před sezonou přišli hodně zajímaví zahraniční hráči, což pochopitelně obnášelo velké finanční náklady. Tudíž tlak byl skutečně mimořádný ze všech stran.
Prvenství už máte jisté. Nechybí týmu motivace do závěrečných ligových kol?
Absolutně ne. Jsme profesionálové, přece nemůžeme zápasy vypustit. Chceme potěšit fanoušky výhrami i dobrými výkony, což je nejlepší forma, jak se odvděčit za jejich podporu. Navíc každý hráč má šanci bojovat o místo a ukázat se.
V týmu jsou hráči patnácti národností. Nabízí se porovnání se Spartou, která chtěla jít v Česku podobnou cestou, ale neuspěla.
Je fakt, že naše kabina je hodně pestrá. Nevidím v tom ale problém. Nejsem zastáncem toho, aby nastupovali jen hráči z té země. Do Slovanu navíc přišly opravdové posily. Když mají zahraniční hráči kvalitu, není to překážka.
Jak funguje komunikace v kabině?
Úřední řečí je angličtina. Češtinu využiju ve Slovanu jen při komunikaci s brankáři, kteří jsou ze Slovenska, maséry nebo lékaři.
Má velký vliv na výkony nový stadion, který Slovan slavnostně otevřel v průběhu jara po dlouhých letech čekání a budování?
Naprosto nedocenitelný. Čekalo se vlastně devět let, než bude mít Slovan stadion. Diváci už čekali na otevření arény na Tehelném poli jako na smilování. V minulých sezonách byl tým ve vyhnanství na Pasienkách, kam nechodili. Pro nás je nový stadion jako pevnost, chodí parádní návštěvy. Doufám, že to tak dlouho zůstane.
Mohla absence vlastního stadionu hrát roli v minulých sezonách, kdy Slovan usiloval o titul marně?
Určitě. Lidi nechodili fandit. Bylo to složité. Před pár týdny přišlo na nový stadion na zápas s Trnavou dvaadvacet tisíc diváků. To je prostě něco absolutně odlišného než hrát před prázdnými tribunami.
Lepší období pro návrat do sestavy jste si ani nemohl vybrat. Hrajete na novém stadionu, sbíráte jen vítězství a ke všemu je sezona vyšperkována mistrovskými oslavami.
Je to pro mě obrovská odměna. Dlouho jsem čekal na šanci. A když přišla, čapnul jsem ji naplno. Užívám si celé jaro. Je radost za Slovan hrát, vždyť pořád jen vyhráváme. A navíc většinou před parádní kulisou.
Dlouho se zdálo, že vám angažmá ve Slovanu není souzeno. Po přestupu ze Senice v lednu 2018 jste si hned při prvním tréninku poranil stehenní sval, na startu této sezony přišlo další zranění, a sotva jste se uzdravil, měl jste havárii. Jak těžké bylo tohle všechno překonat?
Je fakt, že zranění bylo dost. Prošel jsem si toho hodně. Před více než rokem jsem si hned při prvním tréninku ve Slovanu natrhl stehenní sval. Čtyři měsíce jsem nohu dával dohromady a byl jsem rád, že sval neprasknul úplně, protože to bych se dostal do obrovských problémů. Šel jsem se pak rozehrát do Senice, a když jsem se v létě vrátil do Slovanu, začínal jsem od nuly.
Věřil jste si v kádru plném zahraničních posil na místo v základní sestavě?
Příprava mi vyšla super a myslím, že bych hrál, přestože mě hodně přibrzdilo zranění kotníku, kvůli kterému jsem vypadl na tři týdny z tréninku. Chystali jsme se na Evropskou ligu do Moldavska. Já ale dva dny před odletem boural. Měl jsem zlomenou ruku, což mě na většinu podzimu vyřadilo ze sestavy.
Fraktura paže ale bylo to nejmenší s ohledem na dramatickou nehodu, že?
Na dálnici jsem začal předjíždět kamion, jenže jsem měl v mrtvém bodě ve zpětném zrcátku auto. Vůbec jsem o něm nevěděl a srazili jsme se. Vyletěl jsem z dálnice. Naštěstí jsem přežil. Byla to hodně velká zkušenost, která mě posílila.
Vaše pravidelné jarní starty v základní sestavě vyvolaly velkou pozornost i u zástupců reprezentace Kazachstánu, kterou v zimě převzal český trenér Bílek. Na kontě máte sice starty za mládežnické výběry Česka, ale nelákal by vás dres národního týmu země, ze které pocházejí vaše rodiče a kde jste se narodil?
S trenérem Bílkem i vedením reprezentace jsem mluvil osobně. Všechno se řeší. Nechci zatím nic zveřejňovat, aby se zbytečně nevytvářely spekulace. Ale moje působení v reprezentaci Kazachstánu není vyloučené.
Cítíte se víc doma v Česku, nebo v Kazachstánu?
Vyrostl jsem v Česku, cítím se jako Čech. Ale mám v sobě kazašskou krev a nebylo by špatné, kdybych měl šanci reprezentovat zemi, ze které pocházím.
Jste v kontaktu s částí rodiny, která zůstala v Badamše?
Měl jsem v Kazachstánu prarodiče, jezdili jsme tam pravidelně. Ale babička zemřela a já jsem tam dlouho nebyl. Nicméně rodiče tam jezdí dál pravidelně, mají v Kazachstánu kamarády.
Proč se rodiče vůbec rozhodli přesídlit?
Životní úroveň v Kazachstánu nebyla úplně vysoká. Rodiče měli předky v Česku, tudíž se stěhování právě sem nabízelo. Navíc chtěli, abychom já i sestra měli lepší zázemí a podmínky pro život. Proto odešli.
Jak jste na tom s ruštinou, kterou se v Kazachstánu mluví?
Ruštinu zvládám bez problémů, s rodiči doma jinak ani nemluvím. Při prvních návštěvách v Kazachstánu jsem mluvil jen česky, což se ale babičce ani mámě moc nelíbilo. Postupně jsem se tedy naučil. Ve škole jsem při volbě druhého jazyka chtěl ruštinu, ale mamka mi to zatrhla, že rusky už mluvím, protože jsem se v rámci rodiny naučil dostatečně.
| Jurij Medveděv |
|---|
| Narodil se 18. 6. 1996 v Kazachstánu ve městě Badamša v regionu Aktobe. Když mu byly tři roky, rodina se přestěhovala do Hartmanic v Česku. |
| S fotbalem začínal v Sušici, později přestoupil do Plzně. Ve Viktorii prožil tři sezony, včetně ročního hostování v Sokolově. V létě 2017 odešel do Senice, kde působil půl sezony. Pak ho získal Slovan Bratislava, s nímž se teď stal slovenským šampionem. |
