Článek
V pondělí se vám narodil syn Maxim. Jak se raduje Pavel Srníček z druhého potomka?
Je to nádhera. Manželka rodila v Boloni a já s ní byl v nemocnici až do středy. V Portsmouthu mi vyšli maximálně vstříc, dostal jsem 12 dní volno. Teď mi je pustí z porodnice domů a už se strašně těším, jak budeme společně.
Porod jste si tedy ujít nenechal?
To jsem si nemohl dovolit! Když se nám před patnácti lety narodila dcera Vendula, byl jsem na vojně a nepustili mě domů. Navíc se za minulého režimu ani k porodu nesmělo.
Už když jste se dozvěděl, že je manželka v jiném stavu, byl jste na vrcholu blaha...
Víte, on to je spíš takový malý a zázrak. Už to totiž vypadalo, že se dalšího dítěte nedočkáme. Jenže před dvěma lety jsme v Boloni našli doktora, který manželku operoval a dal nám šanci. Nakonec skutečně otěhotněla, proto ta radost.
Věděli jste, jestli se narodí chlapeček nebo holčička?
Ne, protože žena měla nějaké komplikace. Ale skoro všichni známí nám říkali, že to určitě bude kluk.
Jste hrdý na to, že máte syna?
Jako každý táta. Ale rod Srníčků už by se i tak udržel, protože brácha má kluka, kterému v únoru budou dva roky.
Maxim není zrovna tradiční jméno. Jak jste na něj přišli?
Byla to spíš iniciativa manželky, ale samozřejmě jsme to společně konzultovali. Budeme mu říkat Max. Hezky to zní.
Dělá vám pořád radost i fotbal?
Když jsem působil v Itálii, snil jsem o tom, že bych si ještě jednou rád zachytal anglickou Premier League. A vidíte, splnilo se mi to.
Váš letní přestup do nováčka soutěže Portsmouthu byl trochu nečekaný. Jak se vlastně zrodil?
Z působení v Newcastlu jsem znal jednoho kluka, který tam tenkrát dělal asistenta Keeganovi. Dneska pracuje jako hráčský agent. Zavolal mi jako kamarádovi, jestli nechci odejít z Itálie. To jsem samozřejmě chtěl. Anglicky mluvím dobře, vždyť jsem tam předtím působil deset let. Měl jsem možnost jít do Wolverhamptonu a ozvaly se ještě dva týmy ze Skotska. Tam se mi nechtělo a s Wolves jsem se nedohodl. Pak přišel s nabídkou Portsmouth. Hlavně přistoupili na mou podmínku, že chci jednou týdně létat do Itálie za rodinou. To bylo rozhodující.
Asi jste si nemaloval perspektivu, že budete jedničkou...
To ne, šel jsem tam spíš jako trojka. Jedničkou je Hislop, můj dobrý známý z Newcastlu a jako číslo 2 Nizozemec Wapenaar. Já to bral tak, že budu mít kde trénovat, udržím se v kondici a když bude potřeba, pomůžu. Dostal jsem tam práci a mohl jsem létat do Itálie. Byl jsem za to rád.
Jenže přesto jste se do branky dostal. V sezóně jste zatím odchytal čtyři zápasy. Jak to přišlo?
Hislop byl šest týdnů zraněný a Wapenaar z ničeho nic řekl, že chytat nemůže. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, dozvěděl jsem se to na poslední chvíli. Naposledy jsem chytal teď po Novém roce na Aston Ville. Začal jsem jako trojka a teď jsem pomalu jednička... Jenže to přišlo v nejméně vhodnou dobu, protože jsme každým dnem čekali dítě.
Jaké jsou v klubu vztahy mezi gólmany?
S Hislopem jsme v pohodě, v Newcastlu mi dlouho dělal dvojku, teď je jednička on. Vystřídali jsme si to. Wapenaar nese roli dvojky těžce, není s tím spokojen a chce odejít. Zase bych měl větší šanci já. Ale beru to v klidu. Bude mi šestatřicet a člověk si musí ty ambice trošku přehodnotit.
Už se cítíte opotřebovaný?
To ne, fyzicky jsem na tom velmi dobře. Postavit se v brance taky pořád umím... Ale jak říkám, skočit po čtyřech letech rovnýma nohama do Premier League není zrovna jednoduché. Myslím si, že to nedopadlo nejhůř.
Jak dlouho chcete ještě chytat?
Kontrakt má do konce sezóny, dál se uvidí. Ale dva roky bych ještě rád u fotbalu vydržel. Chci zůstat v Anglii a mít rodinu pohromadě, aby dcera mohla dochodit školu. Jestli to bude v Portsmouthu, nebo někde jinde, to se uvidí. Záleží na nabídkách a doufám, že budou.
O Portsmouthu se před sezónou říkalo, že by mohl být štikou ligy. Začátek jste měli dobrý, ale teď jste čtvrtí od konce. Co se stalo?
Největší potíž je v tom, že máme dost úzký kádr. Zranili se Sherwood, Quashie, Faye, Stone a najednou se trápíme. Musíme doplnit tým - první posilou je Berkovic z Manchesteru City. Určitě máme na víc, než jak napovídá současné umístění. Platí však to, že prvořadým úkolem je záchrana.
Přivítal jste, že máte v klubu českého parťáka Patrika Bergra?
To určitě, vždyť je to za čtrnáct let poprvé, kdy mám v týmu krajana. Je to fajn, můžem si sednout, pokecat. Známe se z nároďáku a teď jsme se sblížili ještě daleko víc. Byl jsem u nich doma, Patrika jsem taky pozval k sobě. Teda, abych byl přesný, tak k sobě do hotelu, kde bydlím. Nic jiného jsem zatím nehledal, protože doma jsem s rodinou v Itálii.
Jak byste charakterizoval mužstvo Portsmouthu?
Trenér Harry Redknap si zakládá na zkušených hráčích, kteří už mají něco odkopáno. Umí jim promluvit do duše a přesvědčit je, aby šli za ním. Většinou jsou to kluci, kterým vyprší smlouva a přijdou zadarmo.
Kdo jsou největší hvězdy?
Asi Teddy Sheringham, Patrik Berger, Steve Stone a Dejan Stefanovič..
Byl jste dlouholetou reprezentační jedničkou a prakticky ze dne na den jméno Srníček z národního týmu odešlo. Bez velkých famfár...
Moc se nad tím nepozastavuji. Nejsem první ani poslední, koho to potkalo. Věk nezastavíte. Na druhou stranu existují země, kde se k hráčům zachovají lépe, jenže fotbal v Česku pořád ještě není takový fenomén jako v Anglii nebo Itálii. Ale beru to normálně. Já jsem se nikdy netvářil jako nějaký hrdina, neumím to. Zůstal jsem pořád stejný. Žiju tím, co je.
