Článek
Jste prvním českým fotbalistou v historii, který dosáhne stovky reprezentačních startů. Jaký máte pocit, když vidíte, kolik velikánů jste v tomto směru předběhl? Příjemný, vždyť je to deset a půl roku života, což je ve fotbale strašně moc. V reprezentaci jsem zažil tři trenéry - Uhrina, Chovance a Brücknera. Všichni tři mi dávali nebo dávají důvěru, nikdy jsem nebyl vážně zraněn, což je velice důležité. No a tak nějak jsem se dostal k tomuto číslu.
Nepřipadáte si jako legenda? To slovo mě trochu děsí... Legenda je kolikrát někdo, kdo už pomalu umírá, to já snad ještě nejsem (smích). Mě ještě pořád fotbal baví a snad se na něj dá občas i dívat.
Znáte nějaké jiné stovkaře? U nás ne... Ale jinak jich pár určitě je. Jak už jsem říkal, pro mě to nebyla nějaká meta, které bych musel za každou cenu dosáhnout. Na druhou stranu jsem za to moc rád, dá se to považovat jako individuální úspěch. Když jsem o tom přemýšlel, asi jeden z největších, kterých jsem dosáhl. O tomhle se nehlasuje, nezáleží to na něčí přízni, ale musí se to prožít a zápasy odehrát. Proto tu stovku stavím strašně vysoko.
Jak moc se změnil fotbal za dobu, co jste v reprezentaci? To je otázka, jak kdyby mi bylo 150 let... Pravda je, že se tady teď potkávám s klukama, kteří jsou o dvě tři fotbalové generace jinde. A já jsem tady pořád. Současný fotbal je možná rychlejší, dřív to zase bylo náročnější technicky. Všechna ta období měla svoje, vrcholový fotbal bylo hrát před lety stejně těžké jako dnes.
Napadlo vás, že někteří hráči, se kterými jste hrával, jsou dnes už úplně někde jinde? Historií se sice moc nezabývám, ale je pravda, že jsem začínal s Vencou Němečkem, Jirkou Němcem, Lubošem Kubíkem, Mírou Kadlecem, Honzou Stejskalem a dalšími. Někteří už nehrají, ale takový je život.
Na koho z bývalých spoluhráčů nejraději vzpomínáte? Asi nejblíž jsem měl k Honzovi Suchopárkovi, se kterým jsem dlouho bydlel na pokoji. Zažili jsme spolu spoustu legrace i mimo fotbal, ale říkat jen jedno jméno by nebylo úplně fér.
Přijede si vaše sté utkání vychutnat na Strahov někdo z vašich nejbližších? Dorazí rodiče, kteří se o mou kariéru hodně zasloužili a vždycky mě podporovali. Hlavně táta, který mi ukázal, co je fotbal.
Čekáte, že bude mít duel s Řeckem nějakou pikantní příchuť? Ne, žádné vyrovnávání účtů. Beru to jako další přípravný zápas s výjimečností té mojí stovky.
Neříkáte si zpětně, že jste sté utkání v reprezentačním dresu mohl sehrát už na mistrovství Evropy, kdybychom postoupili do finále? Samozřejmě jsem o tom přemýšlel, hlavně po tom prohraném semifinále. Ale už to přebolelo. Ze šampionátu mám velice pozitivní vzpomínky a vidím to naše vystoupení jako úspěch. Musím zopakovat, že to byl nejlepší fotbal nároďáku, v němž jsem hrál.
Věnujete někomu dres z toho zápasu nebo si ho schováte? Na každý zápas máme dresy dva, takže jeden dostane táta a druhý si samozřejmě nechám.
Utkání se nemůže zúčastnit zraněný kapitán Pavel Nedvěd, váš velký kamarád. Jako moc vás to mrzí? Určitě, prožili jsme toho spolu hodně. Ale realita je jiná. Má stále problémy s kolenem, musí všechno úsilí věnovat léčbě, aby byl fit na začátek kvalifikace.
Místo Nedvěda obléknete kapitánskou pásku. Jste rád, že to vyšlo zrovna na toto utkání? Kapitánská páska je cenná věc, vážím si toho, ale tohle mužstvo má svého kapitána. Takže kdyby tady Méďa byl, nic bych neměnil.
Nedvěd se nedávno nechal slyšet, že zvažuje konec reprezentační kariéry. Mluvil jste s ním o tom? Ano, ale přijde mi, že novináři o tom vědí víc než já... On je momentálně zraněný, nemůže tady být, ale až bude zdráv, tak vůbec nepochybuji o tom, že by nároďáku chyběl.
Zvažoval jste vy sám někdy myšlenky na konec reprezentační kariéry? Něco v tom duchu jste tvrdil po nevydařené baráži o postup na MS 2002 s Belgií... Byly v tom emoce, ale když jsem o tom uvažoval s chladnou hlavou, tak mě tato myšlenka nikdy nenapadla. Pro mě je nároďák stále něco víc, pořád mě za něj hrát baví. Dokud budu mít odpovídající výkonnost a důvěru trenéra, sám končit nebudu.
Je váš poslední vysněný cíl účast na mistrovství světa v Německu za dva roky? Nebudu se tomu bránit. Ale není to tak, že bych teď koukal dva roky dopředu, vždycky jsem byl zvyklý hrát zápas od zápasu. Jestli se k tomu nakonec propracuju, budu rád.
