Článek
„Fakt jsem se těšil. Portugalsko mi chybí. Zamiloval jsem si tuhle zemi," říkal sedmatřicetiletý matador západočeské sestavy, když s plzeňskou výpravou dorazil do Coimbry. Působil i v Japonsku a Turecku, ale země na pobřeží Atlantiku jej chytla.
„Je to sem blíže než do Japonska, kde jsem byl delší dobu. Rozhodně mi jsou Portugalci bližší jako národ. Hlavně povahově. Jsou pořád v klidu. Řeší jen zásadní problémy, jinak si žijí na pohodu," vysvětloval Horváth. „Po domácím zápase s Coimbrou jsem mluvil s dvěma kluky z Coimbry. Půl hodiny po utkání, byli úplně v klidu, přestože prohráli. Plácali se po zádech, vyprávěli a ptali se na život v Plzni," dodával jako příklad čerstvou zkušenost.
Netrpělivě vyhlížel setkání s kamarádem Franciscem Pereirou. „Jde o překladatele. Staral se o mě. Stali se z nás přátelé, znám i jeho rodinu. Jsme domluvení, že dorazí. Po několika letech uvidím jeho děti. Za celou dobu od mého odchodu jsme se střetli jen třikrát, kdy jsem do Portugalska krátce zavítal. A jednou jsme se setkali vlastně v Česku," vypočítával Horváth, který vzal na výlet i manželku Janu a děti Adrianu s Patrikem.
| Horváthova vzpomínka na angažmá v Portugalsku |
|---|
| „Když jsem dorazil do Lisabonu, jel jsem hned za Sportingem na soustředění, kde už byli asi týden. Kluci mě přijali bez větších problémů, ale největší zádrhel byl v řeči. Z portugalštiny jsem neuměl ani slovo. Doma jsem se učil němčinu, ve škole ještě trochu ruštinu. Tak nějak jsem vždycky počítal, že se za to Německo nikdy dál nedostanu a najednou jsem byl v Lisabonu. Abych co nejrychleji pronikl do tajů nového jazyka, klub mi přidělil tlumočníka. |
| Jmenoval se Francisco Perreira. Byl to inženýr, který studoval v Čechách a v Lisabonu dělal učitele, jeho manželka je Gruzínka. Stali se našimi nejlepšími přáteli. Skvělí lidé se smyslem pro humor. Nejčastěji jsme se bavili na Franciskův účet. On byl takový dobrák, že si skoro všechno nechal líbit. Já si z něj dělal srandu, že byl sedm let v Čechách, ale česky se za tak dlouhou dobu pořádně nenaučil... |
| Prvních čtrnáct dní byl se mnou pořád. Trenér Augusto Ignácio mluvil jen portugalsky, neuměl ani anglicky, takže jsem byl odkázaný pouze na Franciska, i když ty fotbalové věci jsem brzy pochopil. |
| Ono to bylo i lepší. Franciskovi fotbalové znalosti byly totiž hodně bídné a neuměl mi skoro nic přesně přeložit. Já to pochopil spíš podle toho, co trenér ukazoval. Třeba říkal: „Ihned střílej." A Francisco to překládal jako: Stopuj balón a kopni tvrdě..." |
| Po třech týdnech jsem ho v šatně už ani nechtěl. Bylo mi jasné, že mi s fotbalovými věcmi moc nepomůže. On byl placený klubem, učil mě asi čtrnáct dní a pak jsme se na to vyflákli. No učil... My se stejně skoro pořád bavili česky. Spíš jsme chodili společně na večeře, vysvětloval mi nějaké věci a já se hodně snažil odposlouchávat. |
| Ale abych mu zas nekřivdil: naučil mě základy portugalštiny. Já ze začátku potřeboval hlavně těch pár výrazů, abych se domluvil na hřišti. To bylo nejdůležitější. V tom mi pomohl spoluhráč Ayew z Ghany, což je bratr slavnějšího Abedi Pelého. S ním jsem bydlel na pokoji a s pomocí Franciska jsme to dali dohromady - slova jako záda, pozor, levá, pravá, vystřel, otoč to. |
| Franciska klub platil asi dva měsíce. Pak si ho zavolal manažer Sportingu Carlos Freitas a vyptával se, jak jsem na tom s portugalštinou. On říkal, že dělám sice pokroky, ale stále to není ono, že bych ještě nějakou dobu učitele potřeboval. |
| „Freitas si tě bude volat, tak mu řekni to samé, protože já za to dostávám peníze," povídal mi Francisco. A já na to: „Co kdybych mu řekl popravdě, žes mě učil jen čtrnáct dní a jinak jsi ty peníze dostal zadarmo...?" |
| „To ne, to mi nemůžeš udělat. Já mám teď prázdniny a ty prachy jsou pro mě hodně dobrý..." Tak jsem Freitasovi řekl, že mi hodně pomáhá a že bych ho ještě měsíc potřeboval. On nakonec souhlasil. |
| Francisco za to dostával plat ve stejné výši, jako vydělal za měsíc v práci. Tady to měl za to, že se mnou chodil na večeře. A protože jsme mluvili česky, tak ten, kdo se zdokonaloval v řeči, byl jedině on... Dodneška se smějeme tomu, že ty prachy dostal jen za to, že mě naučil portugalsky nadávat." |
Ač od angažmá v Portugalsku uplynulo už deset let, plzeňský kapitán se bez problémů všude domluvil. Při středeční předzápasové konferenci si sám překládal, bravurně odpovídal, a když se neodbytný portugalský zpravodaj deníku věnovaného jen Sportingu Lisabon nespokojil s odpovědí tlumočníka, Horváth vystřihl diplomatickou odpověď v portugalštině a zvídavé dotazy ustaly. „S řečí není problém," ujišťoval.
Zda půjde o výhodu při čtvrtečním večerním duelu, kdy může vyslechnout komunikaci soků, nechtěl řešit. „Tam o povídání moc nejde. Spíše o to, jak koho vyhecujete. Ale používaná slůvka nechtějte přeložit ani volně," usmál se.
Spoluhráčům žádné taháky s vybranými obraty nerozdával. „Třeba Limberský s Bakošem mají brazilská slovíčka zmáknutá. A mladší netřeba doučovat. Ládík Darida moc neřve. A David Štípek nenadává ani v češtině, protože je rád, že na lajně dýchá, kolik toho musí naběhat."
