Článek
Letenští by jim mohli vyprávět hrůzostrašné historky. A vůbec ne vymyšlené. Fotbalisté Sparty v Turecku dobrodružství přímo přitahovali. Kamenování autobusu, obléhání hotelu, házení předmětů z hlediště, natržené ucho... Třikrát na svých pohárových misích koncem minulého století hráli na istanbulském stadiónu Ali Sami Yen. A pokaždé tam museli ulovit bobříka odvahy.
Začalo to útokem na autobus
„Vítáme vás v pekle Fenerbahce," oznamoval transparent rozvášněných diváků Pražanům v roce 1989, kdy přijeli v PMEZ hájit domácí vítězství 3:1. Na Letné tehdy došlo v ochozech k bitce mezi fanoušky. Vzduchem létaly kameny i odpadkové koše a příznivci Turků se spasili útěkem na hřiště (Sparta pak musela hrát 2. kolo se Sofií až v Trnavě). Turecká média případ přibarvila, napsala dokonce o mrtvých v ochozech. Mužstvo vedené koučem Jozefem Jarabinským tak v odvetě opravdu čekalo hotové peklo.
„Náš hotel byl obležen do pozdních nočních hodin, šílící dav hlídala policie s pomocí zábran. Z Prahy s námi přiletělo asi dvě stě fanoušků, ale jen 67 z nich našlo odvahu jít na stadión - ostatní se dívali v hotelu na televizi. Zápas jsme vyhráli 2:1 a po něm začala skupina výrostků kamenovat náš autobus. My leželi v uličce, tajní přes nás," líčil asistent Miroslav Starý.
„Už během zápasu po nás diváci házeli všechno, co měli po ruce - hodinky, mince i rajčata. Při útoku na autobus proletěla oknem cihla a zasáhla maséra Sýkoru. Byl pak neschopný asi dva týdny," vzpomínal obránce Jiří Novotný, který nastoupil v obou zápasech. „Fotbalově se nám dařilo. Za Fenerbahce chytal populární Němec Schumacher, jehož Ivan Čabala překonal parádním dloubákem."
Do Istanbulu s bodyguardy
Jarabinský přivedl Spartu v roce 1995 do Istanbulu znovu. Doma porazila 3:1 Galatasaray v předkole Poháru UEFA. Pražané se poučili a prezident klubu Petr Mach poskytl mužstvu svou ochranku. „Měli jsme bodyguardy přímo na patře a nikdo si na nás nedovolil," liboval si záložník Zdeněk Svoboda.
Zápas však byl znovu divoký. Hráče tradičně zasypaly různé předměty, brankář Kouba byl zasažen baterkou. Postupová remíza 1:1 Pražany hodně bolela. Peklo na zemi jim tentokrát připravila surovost soupeře. Türkyilmaz opakovaně udeřil do obličeje Horňáka, Tugay roztrhl loktem obočí Budkovi, Siegl dostal po odpískání facku.
„Nenechám se zabít. Do Istanbulu už v životě nepoletím!" rozčiloval se útočník Vratislav Lokvenc.
Jarabinský už měl zkušenosti z turecké ligy. „Jsem přesvědčen, že záludnost soupeři naordinoval britský kouč Souness. Znám Turky a jejich mentalitu. Dokáží se porvat a vydat ze všech sil, ale zákeřnost jim nesedí," ujišťoval.
Baranek dopadl jako Van Gogh
Na podzim 1997 hrála Sparta znovu s Galatasarayem, tentokrát v Lize mistrů a bez bodyguardů. Do Istanbulu přiletěl i Lokvenc, který tak nenaplnil svou hrozbu. „Strach už pominul, ale takovou atmosféru jako v Istanbulu jsem zatím nikde jinde nezažil," prohlásil při návratu na místo činu.
Diváci byli tentokrát klidní. Asi proto, že jejich tým vyhrál 2:0. „Určitě. Tentokrát nám nešlo ani o život, ani o zdraví. Domácí nám brzy dali góly a diváci pak už jen oslavovali svůj tým, na nás se nesoustředili," vysvětloval si Novotný.
Jeden zraněný se ale přesto našel. Do role slavného malíře Van Gogha, který si uřízl ucho, se málem dostal Miroslav Baranek. Po zákroku Tugaye opustil hřiště na elektromobilu. Na scénu z filmu Rozmarné léto, kde probíhá operace ucha háčkem na ryby, se už asi nikdy nepodívá. „Nikdy mi nedělala dobře, natož teď. Měl jsem asi štěstí v neštěstí, že když mi ucho šili, byl jsem otřesený a téměř nic nevnímal," vyprávěl Baranek už se slušivou náplastí. „Byla to asi pořádná pecka, po níž mi zůstala dvoucentimetrová díra. Měl jsem velké bolesti hlavy a musel na šití. V noci jsem nespal a usnul nejvýš na půl hodiny, občas mi tekla krev."
Plzeň teď spoléhá na to, že v komorní atmosféře uzavřeného stadiónu ještě dokáže Fenerbahce zaskočit...
