Článek
Přál jste si k narozeninám nastoupit ve finále proti AC Milán alespoň na pár minut. Nakonec jste ale utkání rozhodl, takže těch dárků bylo najednou víc... Je to neskutečný sen. Určitě nejkrásnější moment, co jsem s fotbalem zažil. Hrál jsem, dal gól, proměnil penaltu v rozstřelu a máme pohár.
Jste po večeru, který patřil vám, hodně naměkko? Nepatřil jen mně, ale celému mužstvu. Naměkko jsem, to přiznám. Byl jsem celý zápas vyhecovaný, ale když Jerzy Dudek chytil tu poslední penaltu, to byl až neskutečný pocit. Připadá mi, že nic lepšího jsem nemohl zažít.
Nastoupil jste až ve 23. minutě po vystřídání Kewella, s čím jste šel vůbec na hřiště? Nejprve jsem si myslel, že tam půjde Didi Hamann. Trenér asi chtěl oživit ofenzívu, už jsme o gól prohrávali. Tak mě tam poslal. Nebál jsem se toho, protože natrénováno mám a dařilo se mi. Přiznám se, že jsem doufal ve víc startů už v Premier League. Ale popravdě musím říct, že mě to příjemně překvapilo a dodalo mi to chuť. Trenér mě už jen upozornil, abych si dal pozor na Maldiniho. Jinak vím, co od nás chce.
Vraťme se k 56. minutě, jak jste viděl ze svého pohledu ten kontaktní gól? Kluci mi to dali dobře ze strany. Měl jsem čas si míč napravo zpracovat a přistrčit na střelu. Nedávám moc gólů z takové vzdálenosti za velkým vápnem, ale tyhle míče dobře létají. Když se dobře trefí, je šance dát gól. Pro nás to byl skvělý moment. Stáhli jsme na 2:3 a zase to bylo otevřené.
Vy jste čekal na gól hodně dlouho. Za Liverpool jste se trefil naposledy na sklonku roku 2003 a za reprezentaci loni v červnu na mistrovství Evropy proti Nizozemsku. Čím si to vysvětlujete? Především mě o nějaké góly připravilo vážné zranění kolena a další zdravotní problémy, které jsem měl v posledních letech. Mluvil jsem o tom po zápase i s trenérem, který mi správně řekl, že tenhle další gól přišel v pravou chvíli.
Kam byste ho v důležitosti zařadil? Určitě mezi nejdůležitější. K těm patří i trefa na mistrovství Evropy 1996 do sítě Rusů, což byl první gól v reprezentaci, a pak branka loni v Portugalsku Nizozemcům, kterou jsme vyhráli 3:2 a dokonali tak obrat v zápase, který jsme už 0:2 prohrávali.
Vypadalo to ale, že zápas nedohrajete, když vás braly křeče. Bylo to skutečně tak hrozné? Hlavně na začátku druhého prodloužení. Byl tam moment, kdy jsem měl vysprintovat za míčem, ale prostě to nešlo.
Fyzicky to pro vás bylo hodně náročné utkání... To je pravda. Kvůli různým zraněním jsem rok a půl pořádně nehrál. Sice trénuji, ale chybějí mi zápasy, to správné zatížení. Moc jsem jich neodehrál. Fyzička pak chybí. Měl jsem toho opravdu plné zuby.
Nebál jste se, že možná nejdůležitější utkání nebudete schopen dokončit? Nebál, protože jsem věděl, že už nemůžeme nikoho střídat. Prostě jsem hrál pozičně, šetřil síly, dá se to odehrát. Sprintovat jsem ale nemohl.
Nelimitovala vás únava při napínavé koncovce? Při penaltě naštěstí nepotřebujete tolik běžet. Když jsem se ale rozbíhal, křeč se zase ozvala. Říkal jsem si, že to přeci není možný, to musím zvládnout. A zvládl jsem to. Navíc jsem si docela věřil. Trenér ke mně přišel, zeptal se, jak na tom jsem, a já mu řekl, že dobře, tak mě nominoval. Myslím si, že zápas se mi povedl, tak jsem si prostě věřil, že ji dám.
Napadlo vás, že můžete svojí penaltou finále rozhodnout? Když jsme seděli s Milanem Barošem ve středovém kruhu a kopat šel Riise, říkal jsem, že on ji promění, pak dá gól střelec Milána a já to potom rozhodnu. Dopadlo to trošičku jinak. Riise neproměnil, přišel do středového kruhu a povídá s úsměvem: Do háje, nebudu ten hrdina. Tak jsem to nakonec opravdu rozhodl já.
Kdy jste vůbec uvěřil v úspěch? Když Dudek chytil v závěru druhého prodloužení Ševčenkovi tu stoprocentní šanci. On mě vůbec překvapil. Třeba jak skákal při penaltovém rozstřelu, ale platilo to na ně.
Před penaltami jste se drželi kolem ramen, kdo infikoval tento český prvek, který začali hokejisté ve zlatém Naganu? Ani nevím, poprvé jsme se takhle drželi už v roce 2001 při našem prvním finále Carling cupu, tedy Ligového poháru, proti Birminghamu a vyhráli jsme. Ale připadá to skutečně jako Nagano, tam to asi udělali opravdu poprvé čeští hokejisté. Moc rád na to vzpomínám. Určitě je dobře, když mužstvo takhle drží pohromadě. Je fajn, že to letos vyšlo českým hokejistům i nám.
Věděl jste, že Liverpool v červených dresech finále této soutěže nikdy neprohrál? Nevěděl, ale četl jsem, že Milán byl plný sebevědomí, protože si zvolil svoje úspěšné bílé dresy. Tak jsme jim tu sérii ukončili.
Znovu jste nastoupil do velkého finále v jeho průběhu a vyhrál až po normální hrací době. To je zajímavá tradice... Máte pravdu. To bylo na mistrovství Evropy 1996, kde ale prodloužení patřilo Němcům. A pak nám to v Dortmundu vyšlo ve finále Poháru UEFA s Alavésem. Teď zápas dospěl dokonce až k penaltovému rozstřelu. Když ale vyhrajeme, tak je to nakonec dobře. Jsou to ovšem pořádné nervy.
Prožíval jste finále silně? Pochopitelně. A krásně jsem si ho vychutnal, byl jsem z něho unesený. Za Liverpool jsem hrál naposledy a chtěl jsem fanouškům dokázat, že na to mám, že jsem pořád dobrý fotbalista. Gólem ze hry a penaltou jsem jim to snad ukázal. Vyhrát tenhle pohár je nádherný sen a my už v jeho splnění moc nedoufali. Chtěli jsme dát alespoň nějaký gól kvůli fanouškům, aby neodcházeli tak smutní.
Takže jste za stavu 0:3 v obrat už moc nevěřil... Moc ne, ale věděl jsem, že před sebou máme ještě pětačtyřicet minut a musíme to prostě zkusit. Vypustit jsme to v žádném případě nemohli. Trenér stáhl po změně stran hru na tři obránce. Hrál jsem vlastně na pravé straně obránce, záložníka i útočníka. Pořád jsem lítal, což mě stálo hodně sil. Otočit takový výsledek s AC Milán, který má vyhlášenou obranu, to je fakt extrémně těžké. Něco takového nepamatuji, ačkoliv... Jednou za béčko Slavie v Příbrami, ale to jsme vedli 3:0 my a nakonec jsme 3:4 prohráli.
O odchodu z Liverpoolu hovoříte jako o hotové věci. Teď si budete asi moct i vybírat... To by bylo fajn, doufám, že se ozve někdo zajímavý. Chci ale hlavně pravidelně hrát.
Víte, že o vás projevila zájem i Sparta? Něco proběhlo... Já ji mám rád, ale jako soupeře. Devět let jsem prožil ve Slavii a té vděčím za to, kde jsem. Jako kluk z Verneřic jsem myslel, že budu hrát maximálně za Děčín, ale prosadil jsem se až sem a Slavia mi moc pomohla. To bych jí nemohl udělat, i když nemá nic, ani stadión.
Řekl jste, že ve středu to byl poslední zápas za Liverpool. Co kdyby přišel Benítez s tím, abyste zůstal? Tak to nevím, ale spíš to byla krásná rozlučka. Je mi dvaatřicet a chci do mužstva, kde budu hrát pravidelně, abych se zase vrátil do národního mužstva. Tady by se mi to těžko splnilo. Přiznám, že nominace na dva červnové kvalifikační zápasy mě překvapila, ale hodně příjemně, protože jsem toho moc neodehrál. Zkrátka chci s nároďákem na mistrovství světa. Rád bych v reprezentačním dresu ještě sehrál pár takových zápasů, jako dneska večer.
Máte stříbro z mistrovství Evropy, vyhrál jste Pohár UEFA, teď Ligu mistrů a získal jste další velké trofeje. Což takhle ještě vyhrát mistrovství světa... Klubové trofeje a reprezentační jsou trochu něco jiného, ale vyhrát mistrovství světa.... To by byl další obrovský sen. Mně by snad stačilo, kdybych přispěl k tomu, abychom se tam dostali a pak došli co nejdál. Kolikrát jsem si přečetl, co dělám v nominaci a že už to mám za sebou. Dnes jsem snad dokázal, že národnímu mužstvu ještě pomoct můžu.
Uvědomujete si, že jste co do počtu trofejí nejúspěšnější český fotbalista v historii? Fotbal je kolektivní sport a já měl štěstí, že jsem se do těch úspěšných mužstev dostal. První titul byl se Slavií, pak jsem zažil velkou éru s titulem a Francouzským pohárem v Lensu. Potom přišel Liverpool, v roce 2001 pět pohárů, Anglický, Ligový, Charity, Pohár UEFA a evropský Supercup, jen titul tomu chyběl a teď Liga mistrů. K tomu stříbro a bronz z mistrovství Evropy s reprezentací.
Čemu ještě, kromě svých fotbalových schopností, tolik úspěchů přičítáte? Štěstí, protože jsem vždycky zapadl to mozaiky toho mužstva. A také tomu, že jsem pozitivní člověk, přející, a ono se mi to v dobrém vrací.
Přemýšlel jste, jak dlouho budete ještě hrát, vždyť po takovém triumfu by se nabízel krásný konec kariéry, nebo by to bylo předčasné? Chci hrát co nejlépe a co nejdéle a dokázat, že jsem pořád platný. Je to těžké, protože když se něco nepovede, odnesou to nejprve starší hráči, jako že tam už neměli co dělat. Byl jsem rád, že trenér hokejistů Růžička vzal do Vídně RučInského. A on přesvědčil. To je také veliká motivace. Já ji nepostrádám, protože mám na to, abych ještě hrál dobrý fotbal a byl mužstvu užitečný.
Váš tchán Ladislav Vízek po utkání řekl, že jste ho definitivně překonal, souhlasíte? V kolektivních trofejích určitě. Mám jich víc a prvenství v Lize mistrů určitě vyváží i jeho olympijské zlato z Moskvy. On má ale i dva Fotbalisty roku, což je trofej, která mě mrzí, že jsem ji nikdy nezískal. On byl výborný fotbalista. Nechci nás dva srovnávat, ani to nejde. On byl víc individuální hráč, já zase kolektivní.
Bezprostředně po zápase jste do kamery křičel: Patriku máme to. Proč jste si v tu chvíli na bývalého spoluhráče Bergra vzpomněl? My jsme velcí kamarádi, prošli jsme spolu pořádný kus fotbalového života. Doufal jsem, že to v televizi uslyší. Telefonovali jsme si před utkáním a blahopřál mi hned po zápase. Napsal, že mi gratuluje a že jsme vyhráli ten nejkrásnější pohár, co se dá vyhrát.
Co jste do poháru v šatně nalili? Nic, protože v šatně bylo jen teplé pivo, a to my Češi nepijeme. Jsem hodně unavený, ale oslavíme to. V kabině byl poměrně klid, vyřádili jsme se na trávníku. Už na hotelu ale něco bylo. Nesmím to přehnat, abych brzy neskončil. V Liverpoolu bude asi velká oslava. A v pátek budu už v Praze. Moc se těším na nároďák a kamarády.
Někteří vaši spoluhráči tu mají manželky, takže budou slavit také? Proč ne. Pavlína se mnou není, ona nerada létá, ale asi to je tak dobře, protože když na zápase není, tak vyhrajeme. Už jsme spolu mluvili telefonicky, i s rodiči.
Kam si uložíte zlatou medaili z Ligy mistrů? Jak se pořád stěhujeme, tak mám ty medaile v krabicích. Až se usadíme, tak si určitě udělám takovou malou síň slávy a tam všechny vystavím. Touhle medailí se budu hodně chlubit, to je veliký úspěch.
