Článek
V brance Herthy Berlín jste v jednom zápřahu a přijedete na sraz reprezentace a jen trénujete, s vědomím, že Petr Čech je jednička. Jak to snášíte?
Pro žádného brankáře to není příjemné, když mu chybí zápasové vytížení. Ale v reprezentaci to tak prostě je. A nejen v naší, i v jiných dělají gólmani, kteří jsou ve svých klubech jedničky, náhradníky. Já jsem rád, že mohu být v reprezentaci. S touhle rolí na srazy jezdím. Respektuji, že Petr Čech je jednička, považuji ho za jednoho z nejlepších brankářů na světě a snažím se mu vytvářet určitý servis a jsem připravený kdykoliv zaskočit.
Jsou tréninky v reprezentaci hodně rozdílné od těch, na které jste zvyklý z klubu?
Je to něco jiného, ale to se nedá rozebrat na pár řádcích. Mně ta změna nevadí, spíš naopak. Stejskal má zkrátka jiný trénink než Barič, který má na starosti gólmany v Hertě. Jeho asistentem je Fiedler, který byl ještě před rokem mým parťákem.
Amatéři ze San Marina brankáře moc neprověří. Spoluhráči bývají při protiútocích takových týmů méně ostražití. Jak těžké je pro gólmana, když se desítky minut hraje na druhé polovině a on může hledat na trávníku čtyřlístky, a najednou se soupeř dostane do šance?
Brankáři to mají v takových zápasech těžší. Právě proto, co jste řekl, se musí udržovat v nepřetržité koncentraci, kdyby k něčemu takovému došlo. Do každého zápasu jde brankář s tím, že nesmí dostat branku. Se soupeři, jako je San Marino, to platí několikanásobně. I když v zápase likvidujete deset šancí soupeře nebo na vás pořádně nevystřelí, ta koncentrace musí být stejná po celých devadesát minut. Ale sám za sebe mohu říct, že mám raději utkání, v nichž si pořádně zachytám. Když uděláte chybu v utkání se San Marinem, je daleko víc vidět a dlouho se na ni třeba i vzpomíná, i když mužstvo zápas vyhraje. Ta jednička na druhé straně skóre prostě křičí.
V takových zápasech se kolikrát brankář změní v posledního stopera, dříve se tomu říkalo zametač, který sbírá míče za obranou, rozehrává je a kolikrát vybíhá daleko před šestnáctku, aby se spoluhráči nemuseli vracet...
Přesně tak a je to příjemnější, než přešlapovat v šestnáctce. Dneska už je to i určitý trend, protože hra je mnohem rychlejší. Trenéři to dokonce vyžadují, stejně jako to, aby gólman uměl kopat oběma nohama, míč rozehrával a jen ho bezhlavě nenakopával dopředu.
Není to tak trochu šidítko pro fanoušky, když pořád opakujete, že naděje na postup žije, že musíte zbývající zápasy vyhrát?
V žádném případě. My tomu skutečně věříme, a kdyby to tak nebylo, neměli bychom v týmu co dělat. Čekají nás po San Marinu ještě dva těžcí soupeři - Polsko a Severní Irsko. Když je porazíme, z naděje se může skutečně zrodit postup. Ale víme, že situaci nemáme plně ve svých rukou. Pro nás je nutná ztráta Slovinců, což je v téhle vyrovnané skupině naprosto reálné.
A tolik vychvalovaná změna klimatu v mužstvu po příchodu Ivana Haška také není jen prázdným pojmem?
Určitě ne. Přišel s ním novým impulz. To je běžné i při změně trenéra v klubech a vůbec to neznamená, že předchozí trenér byl špatný. Za špatné výsledky v předchozích zápasech jsme mohli především my hráči, protože jsme byli na trávníku a trenér Rada za nás z lavičky góly dávat nemohl. Samozřejmě s nimi přišla i nedobrá nálada. Ve fotbale to tak ale chodí, že když se nedaří, první na ráně je trenér.
Čím to, že se vám v bundeslize tolik nedaří?
Těch příčin je víc. Jednou z nich je odchod Panteliče. Mužstvo se moc neposílilo. V minulé sezóně jsme hráli nahoře, v Berlíně vládla euforie. Teď panuje rozčarování. Mužstvo nemáme tak špatné, i když rozhodně není silnější. Potřebujeme dobrý výsledek, abychom se chytili. Cílem pochopitelně i pro tuto sezónu zůstává účast v pohárové Evropě.
