Bratři Gluščevičovi setkání na Letné tajně neplánovali

Igore, když jste šel z nizozemského Utrechtu do Prahy, to už jste si tehdy tajně s Vladimirem plánovali, že byste se ve Spartě mohli sejít?

Igor: Kdepak! Zájem Sparty o bráchu přišel až později. Vladimirovi se v poslední letech v Budvě, odkud pocházíme, hodně střelecky dařilo a letos měl nejprve nabídku jít do Rudé hvězdy Bělehrad. Nakonec se však kluby nedohodly na finančním odstupném.

Vladimir: A pak se o mně od Igora dozvěděl prezident Sparty a přišla nabídka, abych během roku ukázal, co ve mně je. Třeba to, že jsem lepší než Igor (smích). Uvidíme, co mě čeká.

Vzpomenete si na svůj první společný fotbalový zážitek?

Igor: Jasně, kopali jsme si spolu jako kluci na písečné pláži v Budvě.

Vladimir: A neměli jsme boty...

Rodiče z vás chtěli mít fotbalisty?

Igor: Táta nám vždycky říkal: Rozhodněte se, pro co chcete, já vás budu podporovat. To si pamatuji úplně přesně. Já si fotbal zvolil až v šestnácti. Rozhodoval jsem se mezi ním, tenisem a volejbalem.

Vladimir: To já měl jasno dříve. Byl to náš výběr, to bylo fajn.

To vypadá, jako kdybyste byli vzorní chlapci, kteří od malička věděli, co chtějí, a vůbec nezlobili.

Igor: Ale to zase ne. Občas jsme se dokázali i pěkně poprat...

A jak vám to šlo ve škole?

Igor: Já jsem byl od první do poslední třídy excelentní...

Vladimir: Tak se mnou to rozhodně tak dobré nebylo!

A fotbalově se od sebe učíte? Dáváte často jeden druhému rady? Zvlášť Igor by asi mohl, vždyť je skoro o šest let starší.

Vladimir: Učil jsem se od něj, předával mi zkušenosti! Dodnes se ho zeptám, jestli něco dělat tak, nebo jinak. Snažím se být tak dobrý jako Igor. Chtěl bych být ale ještě lepší než on.

Igor: Hovořit o fotbale je mezi profesionály přece úplně normální. Dokonce i nutné! Čím více o tom společně mluvíme, tím spíš dojdeme k závěru, jak jednotlivé situace vyřešit a realizovat lépe. Zkrátka, co je dobré a co ne.

Nikdy jste spolu nehráli kvůli věkovému rozdílu v jednom klubu. Je to teď, když jste ve Spartě, pro vás velká výzva? Nebo dokonce nenaplněný sen?

Igor: Těžko říct, jestli přímo sen... Ale zahrát si spolu ve Spartě v útoku by byla vážně paráda. Uvidíme, co přinese budoucnost. Stát se může cokoliv.

Závidíte jeden druhému něco na jeho hře?

Igor: Jasně, štve mě, jak Vladimir dobře hlavičkuje. To by se mi hodilo!

Vladimir: Závidím mu počet branek, které už ve své kariéře nastřílel, schopnost pokrýt míč, pohotovou střelu a hlavně jeho zkušenosti...

Igore, vy jste přišel z Utrechtu, kde jste zažil dosud nejlepší fotbalová léta, pro Vladimira je Sparta prvním zahraničním angažmá. Čeho zde chcete dosáhnout?

Igor: Řekněme, že jsem přišel být součástí úspěšného klubu, který hraje nejprestižnější soutěž - Ligu mistrů. Chci vyzkoušet, jaké jsou mé možnosti v této soutěži. Chci si dokázat, že na to mám.

Vladimir: Pro mě byl zprvu příchod do tak velkého klubu neočekávaný. Byl jsem překvapen. Až po příjezdu do Prahy jsem pochopil, jak velká přede mnou stojí výzva a možnost. Zatím hraju za rezervní tým, ale budu se snažit dávat co nejvíce gólů, abych si vystřílel nový kontrakt pro další sezóny. Samozřejmě toužím hrát v prvním mužstvu, abych mohl v budoucnu třeba odejít do ještě většího klubu.

Jak jste zatím spokojeni se svými výkony? Igore, čím to, že se vám oproti přípravným utkáním, v nichž jste dal v šesti zápasech sedm branek, střelecky tolik nedaří? Naposledy v derby jste dokonce ani nenastoupil.

Igor: Přípravy nic neznamenají! To nelze s ostrými zápasy srovnávat, ty góly nic neznamenaly. Necítím se hůř než předtím, to ne. Ale hrajeme defenzivnější systém a já nedostávám v útoku tolik míčů. Nemohu mluvit o nějaké spokojenosti. Měl bych hrát lépe.

Vladimir: Mně to zatím docela jde, z pěti utkání mám čtyři branky, ale mohlo jich být ještě více. Možná jsem začal ve Spartě lépe než Igor, ale on mě asi stejně brzy dožene...

Vsadili jste se, kdo dá letos na Letné více branek?

Igor: Ne, ne. Jen se hecujeme.

Vy ale prý máte nějakou tenisovou sázku s Karlem Poborským?

Igor: To je pravda. Vsadil jsem se s ním, že ho porazím. Doposud ale k utkání ještě nedošlo.

Vzpomínáte na gól v předkole Ligy mistrů ve Skopje? Někteří říkali, že byl chytrý, jiným se nelíbil, protože to prý od vás nebylo fair-play.

Igor: Umožňují to pravidla, tak co? Není to nic, za co bych mohl dostat žlutou kartu. Podívejte, když vám někdo podá na dlani karamel, také si ho vezmete. Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného udělal. Pravidla to umožňují, tak proč to nevyužít.

Vladimir: Když jsem to viděl poprvé, tak jsem se musel smát. Brácha je vážně chytrý, byl už ve škole...

Jak jste oba dva prožívali válku ve vaší zemi?

Igor: Byl jsem v té době v Seville a bylo to nejtěžší období mého života. Pořád jsem musel přemýšlet, co se děje doma. Poprosil jsem klub, jestli bych nemusel dva týdny hrát, ale nechtěli o tom ani slyšet. Nic nepochopili. Měl jsem s vedením klubu velké problémy, bylo to smutné období.

Vladimir: Byl jsem u nás v Budvě s rodiči. Musím říct, že už se nám o tom nechce vůbec mluvit ani přemýšlet.

Jak jste si zvykli v Praze? Libí se vám tady?

Igor: Praha je jedním slovem úžasná. Nikdy předtím jsem tady nebyl, znal jsem ji jen z průvodců. Celé mé rodině se tady líbí.

Jednou týdně chodíte na hodiny češtiny. Kdo z vás je lepší?

Igor: Brácha.

Vladimir: Brácha.

Igor: Ne, vážně, z nás dvou je asi nejlepší Mirko Poledica...(smích)

Pocházíte z Balkánu, tam žijí impulzivní lidé. Dokážete se někdy opravdu pořádně rozčílit?

Igor: Já dávám lidem najevo respekt, a to samé od nich chci zpátky. Jen tak se vytočit nenechám, ale když už to přijde, tak to stojí za to!

Vladimir: To si nepřejte vidět. Já jsem na tom stejně. A táta taky. Vždyť jsme jedna rodina.