Článek
Jak moc jste sondoval situaci? Opravdu jste se angažmá ve Slavii nelekal?
Nebál jsem se, byl jsem v kontaktu s Karolem Kiselem, volali jsme si často. On tu zažil to nejhorší, teď je situace stabilizovaná, klub zaplatil dluh anglické společnosti (ENIC). Už se těším, chci zapadnout do kolektivu, pomoci Slavii navrátit se tam, kam patří. Na špičku ligy.
Potkáváte se s Michalem Petroušem, kdysi spoluhráčem. Teď je vaším nadřízeným, trenérem...
Je to paradox, hrávali jsme spolu v Bohemce. První kontakt teď vzešel právě od něho. Zvažoval jsem víc nabídek, Řecko, něco menšího z Kypru, ale Michal mě přesvědčil. Říkal, že potřebuje zkušenost na ligu, věci nabraly rychlý spád, manažer Jirka Müller vše dořešil.
Slavia vskutku asi gólmana akutně potřebuje, cítíte velkou jistotu, že budete jedničkou?
Jsou tu mladí kluci pro budoucnost. Měl bych chytat. Úplnou jistotu ale mít nemůžu. Musím to potvrdit na hřišti, chytat dobře.
Nepřijde další z pověstných návratů Martina Vaniaka?
Nemyslím. Deklaroval, že končí. Ale jinak má velké jméno, je legendou, pamatuju ho ještě, jak proti mně chytal kdysi za Olomouc. A co vím, se Standou Vlčkem měl asi největší zásluhu na tom, že Slavia hrála i Ligu mistrů.
Neštve vás odchod kamaráda Kisela do Austrálie?
Minulý týden jsme spolu ještě byli na obědě. Mrzí mě, že jsme se minuli. Byl tu kapitán a nejplatnější hráč, který to dostal ze dna. Na druhou stranu: jde za lepším. Austrálie je kouzelná. To jsme spolu poznali už při olympiádě před jedenácti lety. Ví, do čeho jde. Závidím mu, letěl bych taky, třeba okamžitě zítra. Jede si užít na závěr kariéry. Ale třeba se ještě vrátí, rok není dlouhá doba, možná se ve Slavii ještě potkáme.
Nelanařil vás do Austrálie, nebo spíše nezkoumal jste, jestli není místo i pro gólmana?
Je těžké dostat se tam na post brankáře. Mají dost svých kvalitních, nepotřebují hledat. Jako gólman bych nedostal dobrou smlouvu, nevyžil bych tam, ještě bych doplácel na pobyt.
Jak jste vůbec byl v minulých letech v kontaktu s Českem?
Fotbalově přes Karola, jinak jsem měl českou telku, zprávy jsem sledoval denně.
Jak vzpomínáte na Bohemku, vaše přezdívka Francúz zní určitě doteď jejím fandům libě. A budete proti ní hrát hned v prvním kole...
Dostala mě do velkého fotbalu, bylo to pěkné.
V Petrohradu jste pak zůstal v zorném poli českých fandů, zažíval jste super časy, bral tituly, vyhrál Pohár UEFA. Vzpomínáte na to jako na nejpovedenější část kariéry?
Asi ano. Chytal jsem v evropských bitvách, dařilo se, lidé nás zbožňovali. Plný stadión skandoval moje jméno. A byly to těžké zápasy.
Jenže přišly komplikace...
Limit na cizince. Klub nakupoval, přišli drazí hráči, museli nastupovat. Směřovalo to k odchodu.
Pak jste si vybral jih, kyperský Limassol...
Kvůli rodině, manželka chtěla do tepla, byl to nejhezčí rok v životě, rok azuro u moře, placená dovolená. A dokud u toho byl trenér Uhrin, mělo to i fotbalově hlavu a patu. Jenže pak přišel nějaký Rumun a všechno bylo špatně. Končilo to výpovědí.
A divočinou v Řecku...
Nevěděl jsem pořádně, kam jdu. Ani to, že klub je poslední. První zápas jsem zůstal ještě náhradníkem, dostali jsme tři góly, fandové nás uvěznili v autobusu, šest hodin jsme tam zůstali, nemohl jsem do hotelu, kde jsem bydlel. Já pak problémy už ani neměl, Honza Blažek ale jo. Lidi tam jsou trochu blázni. Když se prohrávalo, šli hráčům po krku.
Že by jaro v Edenu bylo nějak poklidné, to se také nedá říci...
Vím, jaká byla situace. Od těch, co zůstali do úplného konce a zachránili to.
Chcete zůstat v Česku do konce kariéry?
Já už tu vlastně žiju od roku 2000, mám trvalý pobyt. Manželka je Češka. Nějaké velké plány nedělám, nikdo ve fotbale neví, co bude. V první řadě chci hrát.
Ale přece jen: pevněji usazený chcete být asi i kvůli dětem a jejich školní docházce...
Tak jasně. Dvojčatům je už šest, malinká má čtyři roky.
Co slovenská reprezentace?
To nevím, nějakou dobu už se mě netýká. Teď se chci soustředit na Slavii, užívat si to tady.
