Rubriky:

1. liga

Kuka: Národní tým může vyhrát mistrovství světa

25. července 2005 10:28

Fotbalovou ligu po letošní sezóně opustila jedna z ikon. Pavel Kuka se rozloučil s kádrem pražské Slavie, hraje krajský přebor za Votice a o návratu do nejvyšší soutěže už neuvažuje. "Nemám vůbec žádný pocit, že by mi něco chybělo," říká dlouholetá opora 'sešívaných' v rozhovoru pro Právo.

 

PRÁVO/Václav Jirsa

Příprava na novou sezónu už dávno začala, nechybí vám fotbal a jak bez něj trávíte volný čas?
Zatím mi fotbal a hlavně letní příprava nechybějí. Nemám vůbec žádný pocit, že by mi něco chybělo. Se současným stavem jsem spokojený.

Historie však pamatuje několik návratů hráčů, kteří už ukončili kariéru. Nedojde k tomu po čase i ve vašem případě?
Návrat do ligy v mém případě už nepřichází v úvahu. To už by výkonnostně ani nešlo.

Neříkejte, že jste pověsil kopačky na hřebík a už si fotbal zahrajete jen za staré pány...
Na veterány se ještě necítím a kopačky jsem na hřebík nepověsil. Hraji krajský přebor za Votice, ale to je hlavně o radosti z fotbalu.

Nešel jste tak dolů příliš brzy?
Vůbec ne! Tuhle soutěž zvládnu a ve Voticích jsou perfektní podmínky, samozřejmě nemluvím o penězích, o ty opravdu nejde. Máme lepší trávu než Slavia na Strahově, větší kabinu, k dispozici je i vířivka. Před tréninkem je všechno srovnané do komínků, připravené, jak má být. A co je podstatné, máme dobré mužstvo i partu.

Nepochybně se budete věnovat i mimofotbalovým aktivitám, už jste se rozhodl, na co se zaměříte především?
Aktivit mám několik, ale zatím nejsem rozhodnutý, čemu se věnuji nejvíc. Spíš čekám, co se vyvine z tohoto přestupu od fotbalu do normálního života. Mluvil jsem s mnoha lidmi o spoustě možností, co bych mohl dělat, v čem se uplatnit. Vlastně testuji, jak vypadá život bez velkého fotbalu.

Bylo hodně těžké se rozhodnout pro okamžik, kdy jste si řekl: Dnes je to naposledy?
Nebylo to pro mne nic těžkého. Loni to bylo mnohem obtížnější, když jsem začal vážně uvažovat o konci kariéry, nedovedl jsem si ten okamžik ani pořádně představit. V průběhu roku, možná i vlivem toho, čím jsme prošli ve Slavii, se moje rozhodnutí vytříbilo a neměl jsem s tím sebemenší problém. Ba naopak, svým způsobem jsem se na tu chvíli i těšil. Měl jsem toho totiž plné zuby. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí byl ale věk, s ním související výkonnost a vlastní pocit, že přišel čas k odchodu. Dál už to prostě nešlo.

Nebylo to třeba jen v hlavě, fyzicky jste na tom určitě nebyl špatně, nebo ano?
Ve fyzičce to nebylo, spíš v té hlavě, ale to, co jsme ve Slavii za poslední rok prožili, to bylo... U toho se prostě fotbal hrát nedalo.

Co konkrétně?
Nezlobte se, nechci o tom mluvit. To jsou interní záležitosti klubu a lidí, jichž se týkají. Nemá to ani smysl, byla by to jen ztráta času. V čem jsou problémy Slavie, vidí každý, kdo si otevře noviny nebo chodí na fotbal.

Loučení asi nebylo podle vašich představ...
To tedy rozhodně nebylo, i když fanoušci byli skvělí, ale já jsem se s tou realitou prostě naučil žít. Samozřejmě jsem si dřív přál rozloučit se v kotli zaplněného čtyřicetitisícového stadiónu. Ale ani toho se úplně nevzdávám. Možná něco takového ještě přijde. Nějaké plány mám, vím, jak se takové rozloučení dělá, protože jsem jich pár zažil. Na rozdíl od zahraničí u nás taková loučení prostě neumíme dělat. Vlastně jsme se o to ani nepokusili.

Neuvažujete o tom, že byste Slavii pomohl v nějaké funkci, například jako manažer, nebo se uplatnil v jiném klubu?
To není jen o tom, o čem uvažuji já, ale především o tom, o čem uvažuje Slavia. Od chvíle, kdy jsem v jejím dresu naposledy kopnul do balónu, jsem se s nikým z klubového managementu nesetkal, ani jsem s nikým nemluvil. Nemyslím si, že by se v tomto směru něco do budoucna změnilo. O jiném klubu v této době a těchto souvislostech neuvažuji.

Dráha trenéra by vás nelákala?
Kdepak, to není nic pro mne. Já bych po měsíci zůstal v kabině sám. Nemám ty správné rozlišovací schopnosti, kde najít hranici mezi mými nároky a realitou hráčů, na co prostě mají. Ne, to není moje parketa.

Ještě jednou se vrátím k loučení, tentokrát s reprezentací. Se stříbrnou generací z roku 1996 se český fotbal také nedokázal důstojně rozloučit. Nemrzí vás to?
Mrzí a moc, nejen za sebe. Za reprezentaci jsem hrál jedenáct let a odkopal bezmála devadesát utkání. Kdo v národním mužstvu takhle dlouho vydržel... Něco jsme jako tým dokázali. Nejsmutnější na tom byl ten konec. Bylo to v průběhu zranění, ale bylo logické, že přišli noví hráči, kteří se chytili. To je normální a vstřebal jsem to. Přiznám se ale, že jsem se sám snažil, abych se mohl důstojně rozloučit. Třikrát jsem byl odmítnut, i když jsem o tu možnost vysloveně prosil. Příležitosti k tomu byly v přípravných zápasech. Šlo mi o pár minut nebo třeba jen jednu jedinou.

Dokonce jsme byli domluveni i s trenérem Brücknerem, ale vedení svazu bylo proti. Pak jsem to vzdal, přiznám se, že to bylo až ponižující, jak se mnou jednali. Jako bych pro národní tým nikdy nic neudělal. Myslím si, že to je škoda, a nejen vůči hráčům, že se s nimi nedokážeme důstojně rozloučit a vzdát jim hold, který si zaslouží. Fanoušci by to určitě ocenili. I tohle je obraz toho, kde dneska český fotbal je. Je to hrozné a smutné. Dodnes to nedokážu pochopit. Není to sice nic, bez čeho by se nedalo žít, ale člověk si klade otázku proč? Je to lidská závist nebo neschopnost, nevím.

Dá se srovnat reprezentační tým, který přivezl z Anglie stříbro, s tím současným, který byl loni v Portugalsku bronzový?
Srovnat se dá všechno, záleží jen na úhlu pohledu. Současné mužstvo je určitě kvalitnější a lepší. Má mnohem víc zkušených fotbalistů, mezinárodně ostřílených a zdravě sebevědomých. My jsme měli tenkrát také kvalitní tým, ale neměli jsme takové zkušenosti z velkých zápasů. Z toho stříbrného v tom současném jsou ještě Karel Poborský, Vladimír Šmicer a loni v něm byl i Pavel Nedvěd. Ti však patřili v Anglii k ambiciózním talentovaným mladíkům. Dnes to jsou velké hvězdy evropského formátu. Pavel je dokonce držitelem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Současné mužstvo v sobě má obrovskou sílu.

Na podzim vyvrcholí kvalifikace na mistrovství světa. Když se českému týmu podaří postoupit, na co by si podle vás mohl příští rok v Německu troufnout?
Při jeho síle, o níž jsem mluvil, a troše štěstí, které potřebuje každý tým, může získat i titul mistrů světa. To nepřeháním. Uvědomuji si však, jak malinký rozdíl je mezi tím, na mistrovství světa postoupit a pak na něm uspět. Ale věřím, že tohle mužstvo to pod Brücknerem dokáže. Hraje se v Německu, kde budeme prakticky doma. Možná s malou výjimkou jednoho postu máme na každý dva kvalitní, vyrovnané hráče, to nemá možná žádný tým nejen v Evropě, ale ani na světě. Ještě by to chtělo jednu zdánlivou maličkost. Najít cestu k Pavlu Nedvědovi. Na takovém turnaji je tak kvalitní hráč prakticky nepostradatelný, proto je třeba, aby se do mužstva vrátil. Může týmu ohromně pomoci, je to po všech stránkách velký fotbalista.

Co vám vůbec fotbal dal a naopak vzal?
Dal mi všechno, co mám, a nemyslím jen materiálně, ale i po stránce života, jeho poznání. Vždyť od šesti let jsem vlastně nic jiného nedělal. Rodiče, kteří podporují ve sportu svoje děti, mi dají určitě za pravdu, že se stávají stejnými otroky této záliby jako jejich potomci. Pryč jsou víkendové výlety, vlastně i většina volného času. Propadnete do stereotypu, který trvá roky a mění se jen prostředí a lidé kolem vás. Lépe ho snášíte, když se vám daří. Nestěžuji si, to je prostě realita.

Téměř sedm let jste hrál fotbal v Německu, jak na toto období vzpomínáte?
Bylo to fantastické. Podařilo se mi tam stokrát víc, než jsem si dovedl představit, když jsem do Německa šel. Naplnilo se vše, co má zahraniční angažmá fotbalistovi přinést. Trochu mě mrzelo, že jsem se vrátil dřív, než jsem chtěl. To je ale život a nemá smysl toho litovat a ohlížet se za tím.

Návraty do české reality ale bývají mnohdy hodně tvrdé...
Zkušenosti z ciziny, a teď nemyslím jen fotbalové, mi pomohly pochopit spoustu věcí, jak to tady funguje. Určitě to byla dobrá škola i pro budoucnost.

Doma jste s výjimkou vojny v Chebu odehrál celou kariéru ve Slavii, stal jste se jejím symbolem. Kromě jednoho vítězství v domácím poháru jste se ale titulu ani žádné velké slávy v jejím dresu nedočkal. Nelitoval jste někdy toho, že jste nešel třeba do Sparty?
To není ani o lítosti nebo klubu či barvách, ale o lidech, kteří fotbal dělají. Smůla byla jenom v tom, že jsem asi netrefil správnou dobu nebo lidi, kteří chtějí titul.

Na který svůj zápas nejraději vzpomínáte?
Je jich hodně, ale mám-li vybrat jeden, pak to je finále mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Hrát takový zápas, navíc proti Německu a ještě v londýnském Wembley, to je něco, o čem marně sní tisíce fotbalistů a já byl jedním z těch šťastných, jimž se to podařilo. To je nej, co se může povést. Škoda jen, že jsme ten zápas prohráli, i když jsme vedli. Rád vzpomínám také na finále Německého poháru před vyprodaným hledištěm. Navíc jsme ten zápas s Kaiserslauternem vyhráli a k tomu ještě přiřadím rozhodující utkání v boji o německý titul, který také pro nás skončil úspěšně.

Najdete i svůj top gól?
I těch bylo víc. Byly krásné a důležité. Rád vzpomínám na vůbec první gól, který jsem vstřelil v bundeslize. Měl jsem fantastický pocit a k tomu ohromná reakce fanoušků. To bylo něco úžasného! Dva top góly jsem vstřelil Bayernu Mnichov. Znovu fantazie před vyprodaným stadiónem a nádherný pocit uvnitř, který se nedá ani vyprávět, ale ani vykřičet. Rád vzpomínám i na hattrick v derby se Spartou na Letné.

Svého času, kdy vám bylo vytýkáno spalování šancí, jste proslul větou, že kdybyste je všechny proměňoval, tak hrajete za Real Madrid, a ne ve Slavii nebo Kaiserslauternu. Dá se vůbec najít recept na proměňování šancí?
Nedá se najít. Každý má někde svůj strop. Ten můj fotbalový byl v neproměňování šancí. Kdybych uměl kopat do balónu jako Ronaldo nebo Ronaldinho, tak bych ty rozhodující momenty řešil jinak a dal bych gólů nejméně dvakrát tolik. To bych pak opravdu hrál za Real nebo Barcelonu. S tím už jsem se dávno vyrovnal. Na jednu stranu se mohu, spíš v legraci, omluvit za to trápení těm, kteří na to koukali, když jsem spálil nějakou vyloženou šanci. Na druhou stranu si myslím, že jsem i tak dal hodně gólů, takže se nemám za co stydět. Je spousta fotbalistů, kteří se do takových šancí ani nedostanou, takže nejsou vystaveni tak tvrdé kritice, jako jsem byl já. Vím, že jsem těch šancí zahodil hrozně moc. Ale vezměte si třeba Ševčenka a příležitost, kterou nedal ve finále Ligy mistrů s Liverpoolem. Mohl rozhodnout. Nikdo ho za to nedrtil kritikou, i tohle k fotbalu patří.

Udělal byste ve svojí sportovní kariéře něco jinak?
Jeden přestup určitě. Po působení v Německu bych šel do Anglie, i když, jak jsem řekl, jsem byl v Německu spokojený. Zahrát si v Anglii fotbal, v jakémkoliv klubu, to je můj velký neuskutečněný a už neuskutečnitelný sen. Neměl jsem na to tenkrát odvahu, vyměnit pohodlí a jistotu v Německu za riziko jít do Anglie.

Budete dál kandidovat na funkci do výkonného výboru ČMFS?
Pokud se nic nezmění a budu pro to mít důvod, pak ano. Zatím jsem rozhodnutý to zkusit. Uvědomuji si, že by to mělo být v návaznosti na něco dalšího, spojeného s fotbalem. Na to je ale zatím dost času.

Mnoho delegátů valných hromad vůči kandidatuře bývalých fotbalistů, jako jste vy, Ivan Hašek nebo Luboš Kubík, do vrcholných funkcí v českém fotbale však nebylo zrovna nejvstřícnějších...
Považuji to za logické. Jedná se o hráče, kteří jsou zajištěni. Chtěli by dělat jen fotbal. Tohle asi není to, co by mnozí lidé, kteří ve fotbale působí, momentálně chtěli. Nemám jim to za zlé.

Věříte tomu, že byste jako bývalí fotbalisté s bohatými zkušenostmi ze zahraničí dokázali s českým fotbalem pohnout?
Kdybychom byli s Haškem a Kubíkem zvoleni do vedení ČMFS, především bychom pozitivně pohnuli s důvěrou lidí kolem fotbalu, fanoušků, ale snad i těch, kteří do fotbalu přinášejí peníze. Ona ta důvěra je hodně důležitá a ubývá jí. Pokud se nevrátí, může přijít doba, kdy se mnozí lidé od fotbalu odvrátí a peněz do něj půjde stále méně. Možností, kam dávat peníze, je obrovské množství.

Hovořil jste o tom, že teď máte víc volného času. Pociťuje to i rodina?
Přiznám se, že v poslední době jsem té práce kolem mých aktivit měl trochu víc. Snažím se dát všechno co nejdříve dohromady. Zatím jsem nasliboval hory a doly, ale nic se vlastně nerealizovalo. Začal zase fotbal a je tu spousta zápasů, které bych chtěl vidět a mluvit s lidmi kolem fotbalu. Když to vezmu kolem a kolem, toho času je vlastně pořád málo. Ale dluh vůči rodině skutečně napravím.

Když vám manželka řekne, že o víkendu se jede na výlet třeba na Kokořín nebo na Karlštejn, co uděláte?
Už mi řekla, že jedeme na Okoř. Bohužel ráno se to změnilo. Manželka s dětmi jela na hrad a já do kanceláře, kde jsem potřeboval něco důležitého vyřídit. Nápadů jsou spousty a chci to být já, kdo v tomto směru převezme aktivitu a bude jezdit s rodinou na výlety nejen doma. Chystáme se například do Paříže i do Disneylandu a na další zajímavá místa. Projel jsem s fotbalem celou Evropu, ale znám z mnoha krásných měst jen hotely a stadióny. Vnitřně to člověku nic nedá, promrháte v nich jako fotbalista spoustu času.

Kdy s tím začnete?
Chystáme se pod stan a pak přijdou další akce. Ještě o prázdninách toho chceme stihnout hodně. Času je sice málo, ale úžasné na tom je, že jsem jeho pánem, to je první předpoklad.

Takže budete i v tomto směru fungovat víc jako táta?
To musím! V době aktivní kariéry fotbalisté-tátové hrozně moc šidí rodinu a hlavně děti. Přitom rodina nám strašně pomáhá, takže přišel čas jí to vrátit a já se na to moc těším.

Vizitka Pavla Kuky
NAROZEN: 19. 7. 1968
STAV: podruhé ženatý, manželka Renata (bývalá moderátorka sportu na TV Nova)
DĚTI: Pavel (13, z prvního manželství), Tomáš (5), Aneta (3)
POZICE: Útočník
KARIÉRA: Slavia (1975-1987), RH Cheb (1987-1989), Slavia (1989-1993), 1. FC Kaiserslautern (1993-1998), 1. FC Norimberk (1998-1999), VfB Stuttgart (1999-2000), Slavia (2000-2005)
LIGOVÉ ZÁPASY/GÓLY: 416/154 (Česko a Československo: 272/104, Německo: 144/50)
REPREZENTACE: 87 utkání/29 gólů (debut: 29. 8. 1990 ve Finsku/dal gól, poslední zápas: 5. 9. 2001 v Teplicích proti Maltě)
 ÚSPĚCHY: Vicemistr Evropy (1996), Fotbalista roku (1994), mistr Německa (1998 s Kaiserslauternem), vítěz Německého poháru (1996 s Kaiserslauternem), vítěz Poháru ČMFS (2002 se Slavií)

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Tabulky

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..