Rubriky:

Tipsport extraliga

Kdo si co myslí, už neřeším, říká vítkovický brankář Bartošák

17. září 2016 11:33 - Ostrava

Složitý rok prožil brankář Patrik Bartošák. V Americe čelil obvinění z domácího násilí, jeho kariéra se hroutila. Kauzu v létě dořešil a mohl se za moře vrátit, přesto zůstal ve Vítkovicích. „Případ skončil. Dopadlo to dobře a už zase myslím jenom na hokej,“ říká 23letá vítkovická jednička. A nepřestává snít o NHL.

 

Jaroslav Ožana, ČTK

Nařčení z násilí vůči dívce jste se definitivně zbavil?

Odletěl jsem po sezóně do Ameriky, vyřešilo se to a už se v tom nechci vrtat, protože když se v tom člověk vrtá, tak se mu to pořád vrací. Psalo a povídalo se toho hodně, ale mě to nerozhodilo. Věděl jsem, že pravda se ukáže, dopadne to dobře a já se vrátím do brány a budu dělat to, co mě baví a co mám rád. Do Ameriky můžu kdykoliv cestovat, můžu tam žít, hrát hokej. Případ skončil.

V době, kdy vás ta dívka obvinila, jste měl nakročeno do NHL. A najednou bylo všechno v troskách. Může vás to poznamenat?

Věřím, že ne. Pro mě je to vyřešená a neexistující věc. Už mám zase normální život. Ráno jdu na trénink, pak na oběd. Žiju pohodový život. Možná to bude někde v hloubi ukryté, ale snažil jsem to zablokovat a z hlavy vymazat.

Setkával jste se s lidmi, kteří vám nevěřili?

I v Kopřivnici, odkud pocházím, se našli tací, kteří mi úspěch nepřejí. Potkal jsem tam lidi, kteří si do mě rádi rýpli. Ale mě to nerozhodilo. Co si kdo o mě myslí, jsem už přestal řešit. Pro mě je důležité, aby mi věřila rodina, aby se dařilo týmu a měli jsme úspěšnou sezónu.

Právě rodina vás podržela asi nejvíce. Zvládl byste to bez nich?

Ne, určitě ne. Rodina mě z toho vytáhla nejvíce ze všech. Pomocnou ruku mi samozřejmě podávali i kamarádi, ale rodina byla v tomhle klíčová. Rodiče mi volali už od listopadu, jestli se vrátím, když mi Los Angeles pozastavilo kontrakt. Jsem vděčný za to, jakou rodinu mám. Vyšli mi vstříc, když jsem to potřeboval nejvíc. Bylo skvělé, že jsem se navíc mohl vrátit domů a hrát za tým, který pro mě udělal moc už v minulosti. Tím, že hraju ve Vítkovicích, tak jsem v neustálém kontaktu s rodinou a to je super.

I vaši bratři hrají hokej. Starší René je útočníkem druholigové Kopřivnice, mladší Darek chytá za HC Černí Vlci Rožnov. Jste mu rádcem?

V létě jsme stihli spolu dva tréninky, ale je mu dvanáct a dostává se do puberty. Takže si moc radit nenechá, navíc od bráchy. Když mu něco řeknu, tak má většinou svou hlavu a vlastní názor. Přece mě nebude před klukama poslouchat, že? (smích). Ale věřím, že i když to nepřizná, tak si z toho něco i vezme. Je zrovna v tom telecím věku, ale prošli jsme si tím všichni a nebyl jsem jiný.

Má talent?

Odjel jsem do zámoří, když mu bylo šest. A od té doby udělal obrovský pokrok. Podle táty vypadá lépe, než jsem ve dvanácti vypadal já. Letos jsem ho viděl dvakrát chytat a v obou případech vychytal nulu, naposledy v Porubě. Takže super.

Starší bratr hrál v Porubě před pár dny taky. S Kopřivnicí zahájil sezónu výhrou. Byl jste se podívat?

Chtěl jsem, protože v Porubě teď bydlím, ale nakonec to nevyšlo. Přijela máma s mladší sestrou, která ale neměla oblečení na zimák. Na bráchu jsem chodil v loňské sezóně, byl jsem asi na sedmi zápasech. Také jeho jsem šest let neviděl hrát a měl jsem radost, že na sobě zamakal a zase se dostal do kádru.

Je vám stále pouze 23 let, věříte, že se ještě do NHL vrátíte?

Ať se povede dříve, nebo později, pořád věřím, že si ten sen splním. Už jsem byl na hranici, ale stalo se to, co se stalo. A jestli se mi to podaří teď, tak to bude po tom, čím jsem si prošel, o to sladší. Nyní jsem ale ve Vítkovicích a chci uspět s nimi. Snad se to už letos povede a pak budu řešit budoucnost.

Bude ta cesta do NHL nyní těžší?

Asi ano. Nebylo by to stejné, protože předtím se kolem mě nic neřešilo. Teď musím počítat s tím, že prvních pár týdnů nebo měsíců budu na očích. Ale jak už jsem řekl, co si lidé o mě myslí, jsem už začal vypouštět. Já vím, jak to bylo a vím, že to dopadlo dobře.

Působíte hodně optimisticky a sebevědomě. To jste se naučil v Americe?

Nemám to jen v hokeji, jsem prostě takový. Myslím si, že s optimismem člověk dojde trošku dál, než když bude negativní a nebude si věřit. Zdravá sebedůvěra a odhodlání něco dokázat, je nejdůležitější. Když si nevěřím, tak se mi nedaří vůbec v ničem - ať je to hokej, život, vztahy i cokoliv jiného. Tak si věřím a myslím si, že na to mám.

Na někoho to může působit i trochu namyšleně.

S tím se taky setkávám. Párkrát jsem se doslechl, že působím jako nafoukaný člověk. Ale já si tak nepřipadám. Pokud bych nebyl sebevědomý, tak bych nemohl chytat a ani v životě by se mi nedařilo. Věřím sobě i lidem okolo a mám s tím ty nejlepší zkušenosti. Mám plnou důvěru v tým, vedení i trenéry. Můj tým mi dává důvody si věřit a být sebevědomý.

Předali vám důvěru v sebe sama rodiče?

Vůbec nevím. Když jsem byl mladý, míval jsem období, kdy jsem si nevěřil. Zlomilo se to někdy v juniorce, kdy jsem tady ve Vítkovicích seděl za Petrem Mrázkem, a přestávalo se mi dařit. Přemítal jsem, zda ze mne někdy bude hokejista a prostě jsem si nařídil, že si budu věřit a nějak to vychází.

Dokázal jste být optimistický i v těžkém období, kterým jste si prošel v minulých měsících?

To sebevědomí a optimismus mi hodně pomáhalo. Celou dobu jsem věděl, že se ta situace vyřeší, protože tam to ani jiné vyvrcholení mít nemohlo. To, že jsem se mohl vrátit domů do Vítkovic a hrát s kluky, které jsem znal od 14 let, mi moc pomáhalo. Kdybych si musel hledat angažmá kdovíkde, tak by to bylo podstatně těžší. Vítkovice mi vyšly vstříc a jsem za to hodně vděčný.

Jiří Tomaškovič, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Tipsport extraliga

Filtr článků - Tipsport extraliga


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Tabulky
  • Kalendář

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..