Evropský hokej mám díky tatkovi v genech, říká útočník Vítkovic Stastny

Je zase úplně jiná, než třeba soutěž v Německu, kde jsem hrál v minulé sezóně. Tam je spousta Američanů a Kanaďanů a hokej je tam podobný tomu za mořem. V extralize si kluci s pukem více hrají, podrží ho. Nechci říct, že se tady hraje chytřeji, to bych hokejisty v Německu urazil, ale hráči jsou tu určitě šikovnější.

To nevím, umím hrát tak i tak. Hokej jsem se naučil v Americe a převážnou část jsem tam i odehrál. Ale mám obrovskou výhodu, že můj tatko je Peter Šťastný. Hodně mě toho naučil. Narodil se v Československu a mě i mého bratra Paula učil oba styly kombinovat. I díky tomu můžu teď hrát obě křídla, na centru, ale i v obraně, když je potřeba.

Jsem Američan se slovenskou krví. V Quebecu jsem žil šest let, ale pak jsem šel do školy do USA, kde jsem se učil hrát hokej. Když jsme ale doma u rodičů, tak mluvíme slovensky a jíme slovenská jídla. Mám v sobě i takovou tu slovenskou hrdost, jsem ale Američan.

Bylo unikátní přijet tam se jménem Šťastný. Jsme velká rodina a máme na Slovensku hodně příbuzných. I proto jsem byl nadšený, že jsem mohl na Slovensku hrát a reprezentovat svou vlast. Fanoušci tleskali a fandili mi. Moc jsem si to tam tehdy užíval. Jenom škoda, že jsme to nemohli s Paľkem zažít oba. Nikdy jsme spolu nehráli v jednom týmu, a kdyby se bratr nezranil, zažili bychom to.

Když jsme byli mladší, tak Paul za Slovensko na nějakém turnaji hrál. Ale hokej jsme se učili v Americe a tak bylo logické, že jsme ji i reprezentovali. A pak už by to bylo asi složité.

To je snadné, Paľko je lepší hráč (smích). Skvěle svou kariéru začal, měl štěstí na spoluhráče. Více se podobá našemu tatkovi, je moudřejší a více hokeji rozumí. Já hraju jako strýc Marian.

Vůbec ne. Hokej má tu výhodu, že ho můžeš hrát téměř kdekoliv. Stejně jako fotbal nebo basketbal. Byl jsem v Rusku, Švédsku, Německu, poznal jsem hodně měst a spoustu lidí. Nevím, zda bych měl stejnou šanci, kdybych hrál baseball nebo šel někam do práce. Hraju hokej čtrnáctý rok, miluji ho a navíc mi za něj platí. Neohlížím se na to, co by bylo, kdyby...

Šel jsem do kempu po šesti nebo sedmi letech a věděl jsem, že bude nesmírně složité se prosadit. Ale nikdy nevíte, co se může stát. Na výhru Leicesteru v Premier League by si loni taky nikdo nevsadil. Šel jsem tam a zkusil jsem to. Že to nevyšlo? Nevadí, svět nekončí.

To by bylo super. I tatko by si moc přál, abychom hráli spolu, tak jako kdysi on se Stanleym a s Marianem (legenární útočná formace sourozenců Peter, Marian a Anton Šťastní). Ale i proti Palkovi bych rád hrál. To se nám zatím povedlo myslím jenom dvakrát za celou dobu.

Věděli jsme, že byli se Stanleym mezi prvními, kteří utekli z Československa do NHL. Tatko nám o tom vyprávěl. Je to naše rodinná historie a musíme ji znát. Jako malí jsme tak věděli, jak to bylo, ale nerozuměli jsme tomu a netušili, jak to pro ně bylo složité. Až později jsme si s Palkem vyprávěli, že nám to všechno došlo až ve chvíli, kdy se z nás stali profesionálové. Potkávali jsme hráče, kteří s nimi hráli a poslouchali o tom, co a jak dokázali. Získali jsme na to úplně jiný pohled, větší respekt.

Na všechny své děti je hrdý. Bylo to jiné, když jsme byli mladší a je to jiné teď. Ale on se pořád usmívá a myslím, že je velmi šťastný z toho, jak se nám všem vede.

Hráli jsme s bratrem i sestrami basketbal, tenis, fotbal, ale hokej byl pro mě a Paula to nejvíc. Všechny děti mají rády to, co dělají jejich rodiče. A my měli obrovské štěstí, že tatko byl hokejová hvězda. Když se mě lidé ptají, jak jsem prožíval, že můj otec je slavný, tak odpovídám, že nijak. Věděl jsem, že můj tatko hraje hokej. A chtěl jsem být jako on.

Pokud je to v hokeji a bratr reprezentuje, tak je to jasné. Fandíme Americe.

To nechci říct (smích)... Tak jo, přejeme Slovensku.