Rubriky:

MS 2013

Na Ivana Hlinku vzpomínám dodnes, byl to vynikající člověk, říká doktor Ziegelbauer

15. května 2013 13:31 - Stockholm

Hokejovým fanouškům třeba není tolik známý, již dlouhodobě je však nedílnou součástí české reprezentace. Dvaašedesátiletý doktor Zdeněk Ziegelbauer, který zažil s nároďákem triumfy na mistrovstvích světa i olympiádě v Naganu, nechybí ani na letošním šampionátu, kde se stará o zdravotní stav hráčů. „Dělám to rád, moc mě to baví, i když fungujete skoro 24 hodin denně,“ říká.

 

Vít Šimánek, ČTK

Jak jste se vlastně k práci lékaře u hokejistů dostal?

Hokej jsem dřív hrál, i když nic významného, jen krajský přebor v Hradci Králové. Vždycky jsem ale k němu měl kladný vztah. V roce 1979 jsem přikývl na funkci lékaře u brněnského mužstva Ingstav a tím to vlastně začalo. V roce 1992 mě vyzvali, zda bych nechtěl pomoci reprezentaci do 17 a 18 let. Dělal jsem to dva roky a pak mě vzali do seniorské reprezentace.

S ní už jste spjatý, nepočítám-li přestávku v letech 2009 a 2010, takřka dvacet let. Do toho máte v Brně soukromou chirurgickou kliniku, operovat chodíte i do dvou nemocnic. Je těžké své hlavní zaměstnání skloubit s hokejem?

Poměrně dost. Když jsem ještě byl primářem v brněnské Vojenské nemocnici, bylo to ještě složitější, protože volno jsem si musel brát na úkor dovolené a na léto mi toho moc nezbývalo. Maximálně jsem ušetřil týden, nic víc. Při nástupu k seniorské reprezentaci jsem si dal podmínku, že u týmu musíme být dva doktoři. Nebylo totiž možné, abych se v práci uvolňoval na všechny akce.

Manželka neprotestovala?

Šlo to na úkor rodiny, ale nikdy jsem toho nelitoval, protože hokej mě baví. Je tam parta lidí a člověk přijde na jiné myšlenky. Kolikrát, když se pohybujete v medicíně, tak potřebujete vysadit a dělat trošičku něco jiného.

Na šampionáty jste si vybíral dovolenou, té jste si ale během nich nikdy moc neužil, že?

Dovolená to v žádném případě není, fungujete skoro 24 hodin denně. Jste zodpovědný za zdraví hráčů, za skladbu jídelníčku, za doping, těch úkolů je tady hrozně moc. Sice to pak vypadá pěkně, když stojíme na střídačce při utkání, ale nikdo už nevidí, co je potom za práci na hotelu a v kabině, jaké se řeší problémy. Ale je fakt, že si na mistrovstvích můžu přispat, protože většinou vstávám s týmem. Pro mě je to posun o dvě hodiny oproti běžnému životu, kde vstávám kolem půl šesté.

S reprezentací jste toho zažil spoustu. Na co vzpomínáte nejraději?

Nejlépe se vzpomíná na úspěchy. Prvním obrovským byla zlatá medaile ve Vídni v 1996, kterou od nás nikdo neočekával. Pak samozřejmě Nagano, což byl opravdu Turnaj století. No a potom zlatý hattrick 1999 - 2001, to se málokterému mužstvu podaří.

Právě k šampionátu ve Vídni 1996 se váže i jednu pikantní příhoda, u které jste nechyběl...

Jo, to narážíte na Jirku Dopitu. U něj se začaly projevovat příznaky akutní apendicitidy (zánět slepého střeva). Vídeň je kousek od Brna, tak jsem se rozhodl nechat připravit operační sál ve Vojenské nemocnici a byli jsme tam za hodinku. Hodinu a čtvrt byl na operačním sále, dopadlo to dobře.

A po skončení šampionátu jste mu na pokoj přivezl zlatou medaili.

Ano, s Romanem Meluzínem. Měl z toho radost, ještě jsme si o mistrovství v nemocnici povykládali.

Ze kterých zranění vzniklých při hokeji máte největší strach?

Pro lékaře jsou nejhorší údery vedené na krční páteř a hlavu. To jsou zranění, která mohou mít trvalé následky, mohou vést k tomu, že dotyčný hráč ukončí kariéru. Naštěstí jsem se s tak vážným zraněním, které by z hráče udělalo invalidu, nesetkal. Samozřejmě jsem zažil nejrůznější zlomeniny, vazy, u hokejistů nejvíce trpí kolena, kyčelní klouby, bederní páteř, zápěstí. Dřív nebyly ochranné pomůcky jako plexisklo, takže každé utkání bylo nějaké šití v obličeji. Dneska toho tolik není.

Dá se vůbec srovnávat dnešní lékařské vybavení s tím, které jste měli k dispozici před dvaceti lety?

Nedá, všechno se šíleně rychle vyvíjí. Jednak vybavením - tedy zdravotnickým materiálem, máme nejrůznější pomůcky, máme kyneziotejpy, různé přístroje jako je ultrazvuk a další. Dneska se už neobejdeme ani bez fyzioterapeutů, kteří dokáží dát pohybový aparát do takového stavu, že hráč je plně funkční a může podat stoprocentní výkon.

Proč jsou někteří hráči, které zdravotní problémy sužují poměrně často, zatímco jiní podobné trable nemají? Jde jen o genetické dispozice a vhodný trénink?

Kdyby se vědělo, proč tomu tak je, hráli by všichni do čtyřiceti jako třeba Jágr. Je to dáno stavbou těla, způsobem zátěže, stylem hry. Těžko se dá říci, proč to u někoho je, a u někoho ne. Máte lidi, kteří nemají žádné problémy. A máte lidi, kteří se neustále s něčím léčí. Stejné je to i ve sportu, který není odlišný od běžné populace. Samozřejmě je to určitý vzorek společnosti, jsou to kluci v určitém věkovém rozmezí, takže chronických potíží je daleko míň. Většinou jsou to akutní problémy. Ale i oni si přinášejí řadu zranění ze svých klubů a na MS je musíme doléčovat.

Víte už dopředu, jaké potíže můžete od jednotlivých hráčů očekávat?

Ty hráče znám dost podrobně, takže to vím a ani mě to nepřekvapuje.

Zahřeje vás u srdce, když vám pak hokejisté poděkují za odvedenou práci?

Určitě. Kluci si váží toho, že se o ně staráme. Vždycky nám všem, tedy masérům, fyzioterapeutům a lékařům, poděkují. Pro nás je to hřejivý pocit, že jsme pro ně mohli něco udělat a že se aspoň trošičku podílíme na výsledku šampionátu.

Vy na střídačce působíte mimořádně klidným a rozvážným dojmem. Prožíváte zápasy spíš vnitřně?

Prožívám je jako každý jiný fanoušek, akorát na střídačce to na sobě nenechává člověk tolik znát. Dívám se trošičku i jinýma očima. Nedívám se vyloženě na taktiku, a jak kdo hraje. Zajímá mě spíš, jestli nedojde k nějakému zranění.

Takže taková profesní deformace?

Profesionální deformace, přesně tak. (směje se)

Váš doktorský kolega u nároďáku Radek Holibka je pravým opakem. Na střídačce neustále pobíhá, co chvíli něco říká kouči Hadamczikovi...

Taky jsem si toho všimnul. Ale já prostě nedávám najevo emoce, i když uvnitř je mám. Trenér toho má při zápase v hlavě tolik, že ho nechci rozptylovat ještě svými názory. Kolem hokeje se pohybuju dlouho, viděl jsem hodně věcí a můžu říct, že trošičku tomu rozumím. Ale trenér je trenér a na střídačce je jednoznačně nejvyšším pánem. Tam musí rozhodovat on sám. Pan Hadamczik je taková osobnost, že on ví v každé situaci.

Trenérů u reprezentace jste zažil mnoho. Jak na ně vzpomínáte?

Fakt jich byla řada. Pan Bukač, to je autorita, vynikající trenér. Na Ivana Hlinku vzpomínám dodnes. Měli jsme spolu kamarádský vztah. Byl to vynikající člověk s obrovskou autoritou. Dokázal vyhmátnout vlastnosti hráčů, měl cit pro poskládání mančaftu, k hráčům měl perfektní přístup. Vzpomínám na něj a opravdu si ho vážím. Pak jsou další trenéři: Pepík Augusta, Sláva Lener, Vláďa Růžička a v neposlední řadě Alois Hadamczik. Toho si vážím pro jeho cílevědomost, pracovitost. Také má cit pro hráče, dokáže s nimi jednat, psychicky je odolný. Měl jsem štěstí na výborné trenéry, nemůžu si ani na jednoho stěžovat.

Cítíte, že mezi hráči mládnete?

Určitě! Tady si žádný věk nepřipouštíte. Řada kluků vám tyká, připadáte si, jako byste patřil mezi ně.

Práce s hokejisty vás evidentně baví. Chtěl byste v ní vydržet tak dlouho, jak to jen půjde?

Už to dělám dlouhou dobu a několikrát jsem zvažoval, jestli bych to nepředal mladším. Ale panu Hadamczikovi jsem slíbil, že vydržím ještě olympijský rok. Baví mě to, dělám to moc rád.

Jan Škvor (Stockholm), Sport.cz

Zrušit


Časová osa: MS 2013

Filtr článků - MS 2013


Podsekce:

     
  • Souhrn
  • Tabulky
  • Pavouk

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..