Článek
Přivezl jste si dobrou formu z Ruska i na turnaj Karjala?
Snad ano. Když se daří a naskakují kanadské body, tak si pak na ledě víc dovolíte. A je mi jasné, že mě kouč pozval, abych se stejně jako v klubu dokázal prosadit i na mezinárodní scéně.
Nemáte ale strach z toho, jak vás v reprezentaci pronásledují zranění, vždyť jste kvůli nim na poslední chvíli přišel o loňské i letošní mistrovství světa?
Když se mě na to nebude pořád někdo ptát, tak myslím, že se mi nic nestane. Nechci se v tom už nimrat. Jediný způsob je hodit všechno za hlavu a nepřemýšlet nad tím, co bylo.
Upínáte se k vidině únorového olympijského turnaje?
I když to zní jako klišé, jdu zápas od zápasu a doufám, že dobré věci přijdou samy, když jim dokážu jít naproti. Mám různé cíle, ale jestli dovolíte, tak si je nechám pro sebe. Nechci něco mlít a potom smutně koukat.
Kazaň kraluje Charlamovově divizi. Pomáhá vaší produktivitě, že hrajete v útoku s Kanaďanem Azevedem, s nímž se znáte ještě z pražského Lva?
Sedli jsme si, to je fakt, a dostali jsme k sobě i dobrého centra. Trenér nás nenechává zpychnout, drží celý mančaft trošku zkrátka, abychom nepolevili a hráli pořád stejně, nebo snad ještě o chlup líp. Mně osobně nejvíc pomáhá, že jsem v Kazani druhým rokem. Tím, jak jsem věděl, do čeho jdu a co mě čeká, mám letos i větší klid v hlavě.
Jak se to projevuje?
Uvažuju pozitivně, nenechám si do hlavy pustit žádné špatné myšlenky. Nedám tomu možnost, aby to bylo nějak jinak. Volím takový přístup, abych se dostal zpátky na ten level, kde jsem byl v roce 2014 před odchodem do Ameriky. Spoustu věcí jsem si srovnal sám v sobě.
Vyhledal jste i pomoc psychologa?
Nikoho dalšího jsem k tomu nepotřeboval. Trvalo mi to asi déle, ale podstatné je, že jsem si uvědomil, co chci, a konečně zase dávám hokeji, co se má. Nedávno jsem otevřel jednu knížku na to téma a musím říct, že mě do detailu přiváděla k tomu, co jsem už intuitivně zjistil sám.
Jde o to, hlavně si stanovit nějaký řád?
Člověk si musí jasně určit, kdy se má soustředit na vážné věci a kdy může dělat srandičky. Umět přepnout v hlavě, že když jsem na zimáku, tak řeším jenom hokej. Soustředím se na něj naplno a absolutně se nenechám ničím rozptylovat. Tohle všechno asi přichází s věkem, někdo to zvládne už v osmnácti, já si přece jen musel počkat do pětadvaceti.
Byla to také bolestná zjištění?
Na některé věci si prostě musím přijít sám. Jsem dost tvrdohlavý, a i když mi někdo něco v dobré víře řekne, tak si stejně myslím svoje, což není úplně ideální vlastnost. Ale už se dokážu krotit, beru si ponaučení z vlastních chyb. Nechci v nich jako hlupák setrvávat a říkat si, že jsem to udělal stejně dobře. Než jsem na tohle přišel, tak jsem se mockrát spálil...
Berete to tak, že jste uzavřel turbulentní období hokejové kariéry, během kterého jste schytal různé šrámy na duši, a tak trochu nuceně opouštěl NHL?
Jo přesně. Když jsem měl za sebou blbou sezónu v Americe, tak jsem všechno viděl černě, ztrácely se všechny vize. Naštěstí jsem to po příchodu do Kazaně nějak ukočíroval, ale až letos v létě jsem si dokázal říct, že hokeji zase začnu dávat maximum, a zatím se mi to nádherně vrací.
Doma dokážete vypnout od hokeje?
Našel jsem i způsoby, jak dokonale uvolnit mysl. Mám nainstalované v Kazani všechny české televizní kanály, sleduju filmy a seriály, teď hodně koukám na Simpsonovy. Obecně mám radši komedie než nějaké depresivní věci, uvádět se do smutných nálad, to není dobré.
