Článek
"Je to úplně něco jiného, než jsem znal za volantem soutěžní tatry. Mohu až k trati a zblízka vidím nejlepší motocyklisty i osobní auta, které jsem jinak nepotkával. Líbí se mi to, i když závodění je něco úplně jiného a ruce svrbí," říká v mauritánském bivaku Karel Loprais, podle nějž se letos daří protřídit široké startovní pole. "Sítem neprošly i některé hvězdy jako Rus Čagin s kamazem. Udělal několik kotrmelců, což znamená, že pomalu nejel. Na Dakaru však platí, že rychlost není všechno a kdo chce dojet k Růžovému jezeru, měl by vědět, kdy je třeba zvolnit."
Mauritánská část soutěže vede především pískem, ten dovede být hodně zrádný a jezdci ho moc v lásce nemají. Aleš Loprais si ale na pískových dunách věří. "Velmi důležitá je volba správné stopy a včasné podhuštění pneumatik. Ale je to i o štěstí, abychom nikam nezapadli. Snažíme se projet vše za světla, protože ve tmě se na dunách jezdí špatně, a hlavně je to nebezpečné," říká synovec legendy.
Na rozdíl od většiny soupeřů má v kamiónu jen jednoho spolujezdce, Petra Gilara. "I když jsme v autě jen dva, zvládáme všechno zatím bez problémů. Samozřejmě máme oba víc práce, ale Petr je multifunkční. Naše tatra má nějaké mouchy a největší problém nastal, když nám kámen urazil trubku posilovače spojky, ale věřím, že k Růžovému jezeru dojedeme a ještě zabojujeme o stupně vítězů," říká Aleš Loprais. "Na nováčka jede velice slušně, a to neříkám kvůli našemu příbuzenskému vztahu," tvrdí s pýchou v hlase Karel Loprais, jehož syn Leo řídí doprovodnou tatru. Příští rok mají všichni tři společně usednout do závodního kamiónu.