Rubriky:

Atletika

Pod vodou i na stěně. To je relaxace atletů Baďurové a Janků

7. června 2007 14:57 - PRAHA

Na první pohled ničím nevybočují. Tomáš Janků skáče do výšky, Kateřina Baďurová se věnuje skoku o tyči, oba jsou ve svých disciplínách mezi dvojicí nejlepších v republice. Mimo stadión se ale oba partneři vymykají zažitým představám o profesionálních sportovcích, kteří kromě tréninků a závodů nemají na nic jiného čas. Naopak, v klidu dlouho odpočívat nevydrží. „Občas se večer taky doma podíváme na nějaký film, ale relaxujeme jinak,“ přiznává výškařský vicemistr Evropy.

 

Markéta Konečná

Jak tedy vypadá relaxace v jejich podání? Chodí se vyřádit na střelnici, lezou po stěnách, věnují se potápění, Janků je členem spolku dobrovolných hasičů. Právě tyto mimosportovní aktivity přiměly jejich manažera Libora Varhaníka, aby nechal nafotit sérii uměleckých fotografií.

Lezení Janků nemusí

Největší problémy měl Janků s focením na lezecké stěně. „On je zvyklý spíš slaňovat, má hodně kilo, tak tam vždycky vypadal strašně křečovitě,“ popichovala svého partnera česká tyčkařská rekordmanka. „Kdepak, Katka má s focením víc zkušeností, takže vždycky udělala ksichtíček a fotografka jí pochválila. Já na to ale nejsem zvyklý,“ vysvětloval s úsměvem Janků.

Ne vždy veselé potápění

Pod vodou je doma zejména Janků, má potápěčský kurz, je členem libereckého Integrovaného záchranného systému. „Ale poté, co jsem měl pneumotorax, jsem musel na chvíli přestat,“ vrací se ke zdravotním problému z roku 2004. Nyní už ale opět k výjezdům vyráží. Ne vždy je to ale úplně veselá práce. „U potápění je to z devadesáti procent lovení věcí nebo utonulých těl,“ přiznává.

Do hloubky s sebou tahá až padesát kilogramů, tolik váží výbava potápěče. „A částky za ní jsou v desetitisících až statisících,“ popisuje skokan. Do potápěčského munduru se musí navléknout do pěti až deseti minut.

Připraven zasáhnout je kdykoliv. „Třeba jsme seděli v restauraci a v půlce oběda měl Tomáš telefon, že má jet někam hasit. Tak jel,“ vybavuje si jeho partnerka. „Před závody to samozřejmě musím trochu tlumit, ale když mi dají vědět v půlce tréninku, že je třeba někde zasáhnout, klidně vyrazím a dotrénuju to večer,“ tvrdí výškař.

Odreagování na střelnici

I žena s jemnými rysy dokáže pálit z drsných zbraní. Čtyřiadvacetiletá černovláska propadla kouzlu zbraní téměř jako její partner. „Kdyby chodila střílet častěji, bude lepší než já,“ věří Janků. Sám se zúčastňuje střeleckých soutěží. „Bývám do desátého místa, ale je to proto, že tam jsou střelci mé úrovně,“ popisuje výškař.

Na střelnici se dostanou často, stojí totiž mezi Juliskou, kde trénují, a vesnicí Přílepy, kde bydlí. Janků by se v případě nutnosti nezdráhal použít zbraň i v civilu. „Když mi odcizili auto před barákem, měl jsem ji připravenou. Kdyby ještě někdo u nás byl, použil bych jí v rámci zákona,“ rozhodně tvrdí Janků.

„Jednou nás v Lucerna Music Baru okradli, tak jsem za tím zlodějem vyběhl a přesvědčil jsem ho, aby všechno vrátil,“ usmívá se. „Já se naštěstí do situace, že bych zbraň musela použít, nedostala a snad k tomu ani nedojde,“ věří Baďurová.

Soptík, pak hasič

K hašení požáru tíhl Tomáš Janků odmala. „Jeho maminka mi říkala, že byl v nějakém soptíku,“ začala vykládat Baďurová. „Byl to oddíl mladých požárníků,“ s úsměvem jí opravuje její přítel. Jenže nepovedená hasičská soutěž ho přesvědčila, aby dal přednost atletice. Až časem se vrátil mezi dobrovolné hasiče. „Ale ještě nemáme licenci, takže spíš dodáváme vodu profíkům. Ale už máme svoji cisternu,“ chlubí se Janků.

Michal Osoba, Právo

Zrušit