Článek
V takovém lijáku a zimě si člověk soutěž moc neužije…
Já si vždycky vzpomenu na ten svůj světový rekord. Tam bylo osm stupňů, při rozcvičení lilo a pak z toho byl takový hod. Ta představa mě vždycky uklidní. Hlavně jsem ráda, že jsem to tu přežila ve zdraví.
Uklidnil vás hned první pokus, který byl nakonec i vítězný?
Naopak, ten mě namotivoval. Člověk si myslí, že když to zvládl takovým lehkým hodem, pak to poletí dál. Bohužel to neulítlo. Chtěla jsem hodit dál, ale už jsem to moc rvala, ten pěkný pokus z kratšího rozběhu už se mi nepovedlo převést do toho delšího.
Důležitější pro vás bude asi až páteční Diamantová liga v Paříži.
Mistrovství republiky je příjemná věc, můžu se ukázat před českými diváky. Ale je pravda, že jsem teď dva týdny dost trénovala a na šampionát nijak neladila, a tak věřím, že když si odpočinu, v Paříži bych mohla hodit daleko. Tady se ukázalo, že 64 metrů zvládnu vždycky, ale v Paříži už bych se chtěla předvést. Zatím se pořád hledám.
Jak se vám do nabitého tréninkového programu vešly oslavy třicátých narozenin?
Zvládla jsem fakt všechno kvalitně. Hodně dobrý byl trénink, povedla se i oslava. Bála jsem se, aby mi to ještě po třicítce házelo, ale zatím to naštěstí jde (úsměv).
Brala jste třicítku jako přelomový věk?
Asi tak tři měsíce před třicítkou na mě přišla blbá nálada, až bych řekla úplně deprese z toho věku. Nicméně jak se to přehouplo, tak se mi vlila nová krev do žil a snad to bude dobré. Věřím, že ta druhá půlka sezóny by se mohla konečně rozjet.
