Rubriky:

Atletika

Svoboda po dvou letech pekla rezignoval. Prohrál jsem bitvu se zdravím, uznal a ukončil kariéru

19. září 2013 12:36 - Praha

Vyčerpávajících dva a půl roku plných bolesti, planých nadějí a následných zklamání donutilo překážkáře Petra Svobodu k zásadnímu verdiktu: ukončil svoji kariéru. Zlatý závod z halového mistrovství Evropy v Paříži 2011 tak zůstane jeho posledním v kariéře.

 

Vít Šimánek, ČTK

Kdy jste ztratil naději, že se zraněná noha uzdraví?

Strašně složitě se mi to vyjadřuje. Prohrál jsem tu nejdůležitější bitvu, se zdravím. Během posledních dvou let jsem zažil peklo, končit se mi nechce, ale nevypadá to, že bych mohl dál pokračovat. I když mi doktor Müller-Wohlfahrt tvrdil, že mě do Ria dokáže vrátit…

Doktorů jste během těch dvou let navštívil spoustu, ale váš stav se výrazně nelepšil…

Podstoupil jsem operace, navštívil fyzioterapeuty i léčitele… Nechci na nikoho házet špínu, každý mi chtěl pomoc, ale nepomáhalo to. Když to převedu na sport, tak kdyby někdo závodil a dva a půl roku prohrával, také z toho bude deprimovaný. A já už ztratil obranyschopnost, abych s tím bojoval. Dva roky jsem se udržoval a trápil, jen jsem mohl šlapat na kole a posilovat, všichni kolem běhali a já už na to neměl síly. Ale jsou sportovci, kteří končili kvůli větším problémům na vyšší úrovni.

Co vás přesně trápí? Achillovka je největší problém?

Právě, že ne. Ta je ok, problémy jsou na patní kosti. Natéká mi pata. Sice je každý doktor optimista, ale léčit to nejde. Ke konci prázdnin, pět měsíců po té drenáži už jsem pobíhal, zkoušel pětistovky i techniku překážek bez bolesti. Domluvili jsme se, že si dám překážky na trávu a zkusím je přeběhnout v tretrách, ale k tomu už jsme se nedostali. Dva dny předtím jsem přestal chodit, najednou mě přes noc začala bolet pata a nešla ani rozmasírovat.

Hrály v rozhodnutí o konci kariéry roli i ekonomické důvody? Atletovi, který dva a půl roku nezávodí, se těžko shání podpora od klubu i sponzoři.

Je to tak, v podstatě jsem neměl na vybranou. Když je pryč výkonnost, odejdou sponzoři, zázemí i možnosti, které jsem předtím měl. I když mi dál pomáhal Vittore team, já si neuměl představit, jak dál pokračovat.

Co s vámi bude dál? Láká vás trenérská dráha?

Láká. Snažil jsem se všem radit už při svých trénincích, myslím, že na to cítění mám. Na stadiónu jsem byl půlku života, dospíval jsem na něm a chci tam být dál. Mám skvělého trenéra, od kterého jsem se dost naučil, a myslím, že můžu své zkušenosti předávat dál.

Nebude vás štvát, když budete se svěřenci na stadiónu a nebudete moct sám běhat?

Jestli mě to přestane bolet, svěřenci budou trpět, že budou muset trénovat se mnou. Budu jim ukazovat, jak přeběhnout překážku, jak udělat nízké starty… Ale když mě to přestane bolet ve 34 letech, to už bude na nový začátek pozdě.

Zranění vás provázela celou kariéru, byl jste na atletiku moc křehký?

Neřekl bych. Spíš jak jsem začínal na vesnici s fotbalem, každý druhý zápas jsem měl výron kotníku, skřípnuté koleno, někdo do mě zabrousil… Z toho jsem byl zničenej a blbé návyky jsem si převedl i do atletiky. Žádná rozcvička, myslel jsem, že budu mít vše zadarmo. S věkem jsem dostal rozum, dali mi druhou šanci na Olympu, u trenéra Ludi Svobody jsem se zocelil a dva tři roky to fungovalo skvěle.

Oceníte teď zpětně víc, že jste dokázal před dvěma lety vyhrát evropské zlato v hale?

Je to tak. Ale mě mrzí, že jsem nevyhrál i venku v Barceloně. Jsem vysokej kluk, na 110 metrů bych měl být ještě lepší, dva tituly by byly veselejší.

S trochou černého humoru se dá říct, že se vám povedlo skončit na vrcholu…

To je pravda, trenér spočítal, že jsem dokonce vyhrál svých posledních dvanáct závodů.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika