Článek
Překvapila vás Austrálie, kam jste vyrazil poprvé?
Z obrázků na internetu člověk nic nepozná, všechno pro mě bylo nové. Obrovské vzdálenosti, řídké osídlení, nádherná divoká panenská příroda a vstřícní lidé… Byli jsme tři týdny ve Falls Creek, což je odlehlé horské středisko, jediné, kde se v Austrálii dá lyžovat, a pak týden v Melbourne, které mělo také senzační atmosféru.
Jak australský tréninkový kemp probíhal?
Ve Falls Creek bylo asi padesát běžců včetně dvaceti profíků z Melbourne, s nimiž se známe ze závodů. Po Novém roce tam měli prázdniny a přibylo dalších sto běžců. Takže jsme se třeba v neděli sešli na předem domluveném místě a vyběhlo 120 lidí, od dětí přes hobíky po profíky. To se vám stane maximálně v Keni, v Evropě si každý chce běhat někde jinde…
V Melbourne jste si soustředění zpestřili tenisovým Australian Open.
Už v prosinci jsem řešil s manažerem a panem Černoškem, jestli by pomohl s lístky. Byl jsem unešený, jak turnaj probíhá, nádherný park i atmosféra, líbilo se mi to snad víc než olympiáda. Byli jsme na čtyřech zápasech, Kyrgios s Dimitrovem, pak Bára Strýcová s Karolínou Plíškovou hrály od půlnoci, to jsem se vrátil na hotel o půl třetí, ale trenér to chápal. Super zápas byl Berďa s Federerem, a pak jsme si koupili lístky na semifinále Federera s tím Korejcem (Čong Hjonem), který po hodině skrečoval, to jsme byli nadšeni… (úsměv)
Na dlouhé cesty vyrazíte i po halovém mistrovství světa v Birminghamu…
Budu mít týden na vzpamatování a letíme do Flagstaffu v Arizoně. Je to asi 2200 metrů nad mořem, jezdí tam i Němci a Švédi. Pak budu týden doma a zase na měsíc do Maroka. Tak to mají nastavené, já žiju v Praze, Marcin Lewandowski ve Štětíně, Angelika Cichocká v Bytowě, takže jsme pořád na soustředěních. Doma jsme jen mezi závody a pak mezi soustředěními jsou maximálně dva týdny. Osobní život se mi obrátil úplně naruby, nejsem vůbec doma.
Jak to snášíte?
Já to přijal. Marcin má manželku a dvě děti, ale také to bere, že má svou práci, kterou si slušně vydělá, zabezpečí rodinu a pak s ní bude moct být do konce života. Já také vím, že mi moc let závodění nezbývá, tak tomu chci obětovat všechno. Ta skupina je absolutně profesionální a já, když do něčeho jdu, tak na sto procent. V Česku u běžců nevidím takové odhodlání jít si za úspěchem a stát se šampiónem. V tom jsou Poláci dál.
