Článek
Brněnská rodačka už v šestnácti letech jela závod Světového poháru, o rok později byla nejmladší českou olympioničkou ve Vancouveru. Do paměti fanoušků se zapsala tvrdým pádem, po němž skončila obličejem na sjezdovce, ale i statečným dokončením jízdy, za což ji diváci aplaudovali.
„Byla to úžasná zkušenost, která mi psychicky neuvěřitelně pomohla. Naučila jsem se nevnímat davy kolem kopce. I díky tomu přišla za rok má nejlepší sezóna,“ vypráví.
Po bronzu zranění
Na mistrovství světa skončila jedenáctá, ve Světovém poháru brala i sedmé místo. Jenže následoval juniorský světový šampionát ve finském Jyväskylä. Jeden den velká radost z bronzu v klasickém závodě, druhý den duální jízdy a čtvrté místo vykoupené bolestí. „V semifinále jsem ucítila křupnutí v koleni,“ popisuje.
Diagnóza? Prasklý zkřížený vaz, naprasklý meniskus, operace hned po návratu. Minulou zimu ještě věnovala rekonvalescenci, do letošní sezóny vstoupí už s novým vedením.
Měsíc v Americe
Spolupráce s Radkem Herotem, který vede dlouholetou českou jedničku Nikolu Sudovou, neklapala. „Nedohodli jsme se na tréninkových metodách, každý jsme měli jiné představy,“ říká Vaculíková. Kvalitních specialistů mnoho není, a tak dvacetiletá lyžařka obrátila svoji pozornost do Ameriky a oslovila Pata Deneena, otce mistra světa z roku 1999.
Absolvovala měsíční kemp v USA, sezóna v boulích jí začne 15. prosince. S krajankou Sudovou si během ní moc radit nebude. „Nikolu jsem dlouho neviděla. Nejsme nepřátelé, pozdravíme se, ale budeme fungovat samostatně,“ tuší.
