Článek
Ta rána, jak vám spadl kámen ze srdce, byla slyšet až v Praze...
To se nedivím, byla pořádná a jsem šťastná. Zdravotní problémy mě hodně brzdily. Já jsem zvyklá se prát, ale jak ubývalo možností získat účastnické místo pro Londýn, které manžel Matt už má, nervozita vzrůstala. Teď už jsem v pohodě.
Když jste přiletěla začátkem června do Prahy, říkala jste, že kyčel v pořádku není, ale měníte postavení při poloze vstoje. Ta změna byla tak progresivní, že jste se vrátila do absolutní světové špičky během pár týdnů?
Bylo to trochu jinak. Základem mých úspěchů byla vždycky stabilita. Tu mi pochopitelně bolavá kyčel neumožňovala. Měla jsem pocit, že mám gumové svaly, moc pružné, což je špatně. Změna polohy sice částečně pomohla, ale nebylo to pořád ono. Až návštěva u docenta Pavla Koláře udělala rozhodující změnu. Poradil mi několik cviků a dalších věci, které mě ve svém důsledku vrátily tam, kde jsem byla dřív. Z toho mám obrovskou radost. Ale zatím to nechci zakřiknout.
Kateřina Emmons po závodě Světového poháru v Mnichově se svým mužem Mattem.foto: Právo/Karel Felt
Přesto jste se vrátila během dvou týdnů. To cviky tak zabraly?
Určitě, a nebylo to během dvou týdnů, ale pár dnů. V pátek na posledním tréninku jsem už cítila stabilitu jako dřív, až mě to vyvedlo z míry a dělala jsem nějaké chyby. Překvapilo mě, jak tělo drží. Před sobotním závodem mi moc pomohl táta a trenér Petr Kůrka a samozřejmě manžel Matt. Důkladně jsme všechno probrali a v závodě to fungovalo.
Nepřekvapilo vás, že základní závod byl tak vyrovnaný? Vždyť na 398 bodů se o zbývající čtyři místa ve finále rozstřelovalo devět závodnic.
Nepřekvapilo, věděla jsem, že těch 398 bodů musím v základním závodě dát, protože v Mnichově se vždycky střílejí vysoké výsledky. Základní závod byl velice těžký a já jsem se maximálně snažila využít té dobré stability. Cítila jsem se po dlouhé době opravdu dobře.
V rozstřelu se vám také dařilo?
V téhle pozici jsem byla úplně poprvé. Možná to zní neuvěřitelně, ale já jsem nikdy rozstřel neabsolvovala, alespoň ne ve velkém závodě. Místo odpočinku po základním závodě přišel další, i když jen na pět ran. Znovu se střílely vysoké výsledky. Nízké desítky, kdy se výsledek počítá na desetiny bodu, nebyly moc platné. Zbývaly poslední dvě rány a mně se podařilo dát dvakrát za sebou 10,6 bodu. Ta poslední rána mě posunula do finále, zachránila mě.
Finále bylo jednodušší?
Kdepak, i když bylo fajn, že jsme do něj šly společně s Adélkou Sýkorovou. Byla jsem nervózní, ale věřila jsem, že dobrá stabilita mě opět podrží, i když závod už byl hodně dlouhý. Věděla jsem, že nesmím udělat chybu. A vyšlo to. Nestačila jsem jen na Číňanku Sie Ťie-čchiung, Adélka skončila třetí a vzhledem k tomu, že vítězka už měla účastnické místo, braly jsme ta dvě, která se přidělovala, my dvě. To je paráda!
Co pro vás to účastnické místo znamená?
Strašně moc! Jednak jsem splnila svůj úkol v olympijském mezidobí a zároveň i svoje přání, že budu moci obhajovat zlato a stříbro, tedy pokud si udržím formu a budu do Londýna nominována. To místo mi dává také ohromný klid do dalších závodů. V pondělí mě čeká eliminace v malorážce na 3x20 ran. V téhle disciplíně chci také uspět. V srpnu bych se chtěla co nejlépe umístit i na mistrovství Evropy a pomoci také družstvu. Ale teď už mohu střílet v pohodě. A pokud mi vydrží stabilita, v což věřím, pak by to mělo být i výsledkově dobré.
Získala jste účastnické místo ve vzduchovce, budete moci střílet na olympiádě i malorážku?
Mohu, protože pro ni mám splněný limit. Jeden závodník může získat jen jedno účastnické místo pro olympijské hry, ale pokud splní limity pro další disciplíny, může je střílet také. To je případ můj i Adélky Sýkorové.
