Článek
Jaký to je pocit, vybojovat účastnické místo na olympiádě v Londýně a k němu bronzovou evropskou medaili?
Suprový! Když jsem jel do Bělehradu, říkal jsem si, že se tu střílí celkem o pět účastnických míst, takže nějaká šance by být mohla... Ale konkurence je obrovská, vždyť na 124 bodů ze 125 možných se rozstřelovalo sedm borců o finále. Když jsem však viděl, jak se závod vyvíjí a já jsem poprvé mezi seniory na tak velké soutěži, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu střílet tak dobře. Přeci jenom jsem cítil větší odpovědnost než v juniorech. Ta medaile pak byla třešinka navíc.
V základním závodě jste minul jediný terč, navíc neregulérní. Co vám blesklo hlavou?
Při základním závodě mě to hodně naštvalo. Na čtvrtém stanovišti vylétlo několik rozbitých terčů za sebou, to člověku na klidu nepřidá. Byl jsem připravený na první celý, jenže ten byl také vadný a najednou se prudce zvedl nahoru. Neměl jsem vůbec vystřelit a dostal bych nový. Jak jsem byl ale v tahu, tak jsem zmáčkl spoušť... A minul. Naštěstí nakonec nechyběl, jinak bych si to asi dlouho vyčítal.
Jakub Tomeček dostává pusu od své maminky.foto: Právo/Karel Felt
Ale v rozstřelu o medaile vás potkalo to samé...
Ten rozstřelový terč mi zase na čtvrtém stanovišti vylétl moc vysoko. Tentokrát ho zvedl vítr, což pravidlům neodporuje, ale to už jsem byl v pohodě. Už jsem ho ale nedohnal. Pak jsem tam stál opřený o sloup a přál si, ať souboj o zlato Němec Wenzel s Francouzem Delaunayem rozhodnou co nejdřív a nemusím tam dlouho stát.
Víte, že Tino Wenzel získal medaili už na olympiádě v Soulu v roce 1988?
Slyšel jsem to. Mně tehdy bylo nějakých sedm let, ale už jsem si hrál s flintama.
Měl jste ten moment ze základního závodu dlouho v hlavě? Přeci jenom boj pokračoval...
Až do dalšího stanoviště. Vyčítal jsem si tu ránu, protože vlastně nešlo o moji chybu. Nakonec jsem si ji ale zavinil sám. Mohl jsem vyrovnat světový rekord... Už je to pryč.
Jakub Tomeček s trenérem reprezentace Janem Hůlou.foto: Právo/Karel Felt
V rozstřelu o finále minul jako první zkušený Kypřan Achilleos. Oddechl jste si, i když jste střílel až za ním?
Pomohlo mi to... Ale i před rozstřelem jsem cítil dost sil. Všechno ze mne spadlo, protože hlavní úkol, místo pro Londýn, byl splněný. Všechno ostatní už jsem bral jako třešinku na dortu.
Máte titul mistra světa v juniorech, je pro vás účastnické místo pro olympiádu a bronz z mistrovství Evropy největším úspěchem?
To v každém případě! A asi na dlouho zůstane.
Zřejmě ho může překonat další medaile ze seniorského mistrovství světa, které se v Bělehradu střílí za měsíc, nebo úspěch na olympiádě v Londýně...
Takhle zatím nepřemýšlím. Co se týká té olympiády, účast v Londýně by byla splněným dětským snem. Už na základní škole, když jsme měli odpovědět na otázku, jaký máme sen, řekl jsem, že se chci zúčastnit olympiády. Musím ale dál tvrdě makat, abych se tam dostal. Místo jsem vystřílel pro Česko. Věřím, že do Londýna pojedeme spolu s Honzou Sychrou, který získal to první už na jaře na Světovém poháru v Chile.
Jakub Tomeček s maminkou Hanou a otcem Janem.foto: Právo/Karel Felt
Poradí vám Jan Sychra jako ostřílený závodník?
Samozřejmě, on je náš kapitán a vůdce smečky, pořád je nejlepší. Když vidí, že vadnu, hned přijde a řekne, abych zrychlil pohyb. Kdykoliv cokoliv potřebuji, řekneme mi všechno.
Stalo se vám i v Bělehradu, že jste vadnul v průběhu položky na pětadvacet ran?
Stalo, třeba ve čtvrtek jednou už na čtvrtém a jednou pak na šestém stanovišti. Když jedu položku naplno, maximálně nabuzený, zkrátka to někdy přijde.
Jak se to projevuje?
Nabiju brokovnici, zavřu ji a... Tma! Říkám si, co vlastně chci dělat, proč tu jsem... Pak hlava naskočí, vzpomenu si, že chci střílet, zavolám o terč a vypálím.
Za měsíc se v Bělehradu střílí světový šampionát. Stihnete se připravit?
Pokud budu v nominaci, tak ano. S tím nemám problém, když vlak jede, tak se nemá zastavovat. Už příští týden střílíme domácí šampionát, pak si trochu oddechnu a začne příprava na svět. Fyzičku mám dobrou, motivaci velkou a říkám... Když koně táhnou, tak se nevypřahají. Ale bude se mi střílet lépe, bez nervů.
V reprezentaci vás vede Jan Hůla, kdo je v Kometě Brno vaším osobním trenérem?
Bývalý vynikající skeetař Luboš Adamec. Vede mě od začátku, co jsem do Brna přišel. Je hodně náročný a perfekcionista. Ale všechno funguje. Mohu se starat jen o střílení. Pro mne to je nejlepší trenér. Zpočátku mě chtěl učit italský střelecký styl, postupně jsme však došli k tomu, že je lepší, když budu střílet svým stylem, jako Tomeček. Trenér Hůla také samozřejmě poradí a na závodech zařídí, co je potřeba. Ale s ním už jen ladíme. Navíc se stará o pohodu v týmu, což je perfektní.
Kdo vás ke střelbě přivedl?
Tatínek Jan, dal mi ty nejdůležitější základy. Začínal jsem už v necelých třinácti letech u nás v Norovech, tam jsem pořád doma. Pušky jsem měl rád už jako malý kluk, ale střílet jsem mohl jen lovecký parkur. Jako malý kluk jsem zkoušel fotbal, ale i házenou v nedalekém Veselí nad Moravou, ale broková střelba vyhrála brzy a na celé čáře. Brzy jsem šel k trenéru Adamcovi do Activsportu, potom mne draftovala Kometa Brno.
Květinu za medaili jste dal mamince. Rodiče s vámi jezdí na všechny závody?
Jen tam, kam se dá po Evropě dojet. Táta na mne dohlíží, ale říká, že už mi nemá co dát. Snažím se s ním některé věci probírat, abych měl k přemýšlení víc názorů. Maminka mi také moc fandí a závody hrozně prožívá. Já mám lidi na závodech rád, čím víc fanoušků, tím víc mi to pomáhá.
Jste jedináček?
Mám ještě třináctiletého bratra Honzu, ale ten střílet nebude. Naši kamarádí s Peškovými. Táta má zásluhu i na tom, že Jitka střílí, dohodli se s jejími rodiči. Jitka tu byla také bronzové, takže si nebudeme závidět.
Je vám dvacet let, co děláte kromě střílení?
Studuji Masarykovu univerzitu v Brně, fakultu sportovních studií.
Stíháte ještě něco kromě školy a střílení?
Na nic není čas, ani na děvčata ne. Zatím...
