Kateřina Emmons: Žene mě strach z táty, nechci ho rozzlobit

Beru vše s rozumem. Olympijská medaile z Pekingu mi Londýn nevyhraje. Jsem sportovně jinde, než jsem byla před čtyřmi lety. Pojedu v úplně jiné pozici. Nejsem na špici svých maximálních možností jako před Pekingem. Tehdy jsem byla prakticky neporazitelná. Letos se teprve deru na tuhle úroveň. Je to těžší. Mám rodinu. Člověk nemá vždy tolik potřebné energie na trénink. Dcerka byla třeba nemocná, v noci se budila, já k ní vstávala. Pak nemáte výdrž. Potřebovala bych trénovat víc, ale nemůžu, protože když jsem unavená, nemá to smysl.

Jsem zvyklá. Je to přirozené, že lidé od někoho, kdo se umisťuje dobře, očekávají úspěch. Mám pracovní očekávání, nikoliv medailové. Jde mi o styl a disciplinovanost. Pokud bude výborný, budu silná. Ale nemohu říct, že si jedu pro medaili. To by bylo bláznovství.

Právě předešlé úspěchy mě uklidňují. Když nevyjde Londýn, už se povedla spousta věcí v minulosti. Letos třeba mistrovství Evropy. Tam jsem závodila krásně. Tak, jak to mám ráda.

Nepřijdu z práce a nesedím doma. Ač se to nezdá, střelba je vyčerpávající sport. Člověk se musí soustředit na trénink a vynaložit hodně energie, vybijete se fyzicky při přípravě. Večer už moc energie nezbývá. Ale i tak se snažím pro dceru něco vymyslet. Julinka je zdrojem energie. Jdeme na skluzavky, na kolo. Já se kolem ní šourám, ona se vyblázní.

Když jsou závody v Plzni, tak ano. Jsme z domu celý týden. Možnost odjet na víkend je minimální. Takže pak mamka Julinku bere na střelnici. Jsou tu skluzavky, může jezdit na kole. Ale na tréninky nechodí. Jen mi pokaždé ráno říká: Maminko, budeš pěkně trénovat (směje se)... Také už ví, jak se vzduchovka nabíjí.

Vzduchovku dvě hodiny. Pak jdu trénovat fyzičku. Celkem jsem v areálu střelnice šest hodin.

Jezdím z domova na kole na střelnici, což je asi třicet minut. Nezvedám předepsané objemy kilogramů. Spíše se zaměřuji na vytrvalost všeobecně. Snažím se občas běhat na měkkém povrchu v kvalitní obuvi, přestože lékaři mi běh zrovna nedoporučili. Ale je to hodně přínosné. Hodně pomáhá plavání. Můžu zapojit svaly, které pro střelbu potřebuji. Vnitřní břišní. Při závodě je třeba, aby vydržely hodinu a půl zapnuté.

On má svůj specifický přístup. Rozumí mému závodění. Jsme na sebe zvyklí. Byla blbost spolupráci přerušit. Někdy je složité řešit přípravu na dálku, protože má povinnosti u australské reprezentace. Ale funguje to. Krátkodobou přípravu si za ta léta zvládnu udělat sama. Ale cit pro dlouhodobou přípravu má táta jedinečný. Důvěřuji mu. Vždy to fungovalo. Cítila jsem se pod jeho vedením připravená, odpočatá. Nesmí se projevit ani procento nejistoty.

Věděla jsem, že mi spolupráce s tátou chybí. Po mistrovství Evropy v Itálii, kde jsem nestřílela dobře, mi nikdo neřekl, že jsem měla udělat určité věci jinak. Nikdo mi nic nevytýkal, což nebylo v pořádku. Chápu, že když jsem něco vyhrála, nechtějí mi třeba ostatní mluvit do přípravy nebo napomínat. Ale já potřebuji někoho, kdo je otevřený. Tak jsem si řekla: A dost! Tehdy mi navíc chyběly síly ve finále. S tátou by to dopadlo jinak. Potřebuji motor. Někdy mě trošku žene strach z táty. Stojí na střelnici a já ho nechci rozzlobit (směje se)...

Řešili jsme problémy s kyčlemi. Tělo se mi změnilo. Po porodu se uvolnilo. Ve střelbě je to průšvih. Musela jsem získat stabilitu, abych neztrácela technicky.

Ne, protože jsou ty nuance minimální, ale pro konečný výsledek zásadní. Po roce od narození dcerky jsem cítila, že nejsem tak zpevněná. Když svaly a vazy nedrží jako dříve, je problém. Musíte zapojit jiné svaly, jenže některé ve střelbě nesmíte aktivovat.

Nikdy jsem nebyla v Londýně! Jsem zvědavá, jak bude vše vypadat. Za první Hry jsem byla šťastná, že vůbec jedu. Ještě mi nebylo dvacet. Těšila jsem se do Atén celý rok. V Pekingu jsem byla starší. Teď už mám zkušenosti, ale na místě budu vše prožívat určitě hodně.

Ne! Rodina má zakázané přicestovat. Rodiče Matta chtěli, ale rozmluvili jsme jim to. Pro nás je přítomnost blízkých rozptylující. Člověk má pocit, že by měl trávit čas s nimi. Ale na olympiádě je lepší, když jste ve vesnici a neřešíte, jestli je o rodiče postaráno. A nechci ani, aby mamka dorazila s Julinkou. Olympiáda není pro tak malé děti.

Netuším. Chtěli bychom ještě jednoho potomka. A nevím, jak moc se dá dělat vrcholový sport na top úrovni se dvěma dětmi. S jedním je to náročné, se dvěma to musí být masakr (směje se)...

Doufám. Julince budou brzy čtyři a už by určitě chtěla sourozence. Respektive my bychom rozhodně nechtěli mít velký věkový rozdíl mezi dětmi. Do pěti let to jde, ale pak už je druhé dítě jiná generace.