Nejcennější vítězství, jásala Soukalová. Už nevěřila, že se na nejvyšší stupeň ještě vrátí

Pro mě je tohle vítězství asi nejcennější. Bylo nejtěžší se vrátit po úvodu, kdy se mi nevedlo.

Určitě, je spousta lidí, kteří se na vás připnou, když se daří. Všechno má svá plus a minus, člověk si moc rychle připomene, kdo za to stojí.

Postupně. Chtělo nějaký čas se po nemoci dostat do psychické i fyzické pohody, to nejde uspěchat. V Östersundu jsem v pohodě nebyla, poslední dva závody jsem se už cítila lépe.

Absolutně ne. Myslela jsem, že už se nikdy nevrátím… I tady jsem po dvou nulách věřila, že budu v první patnáctce, ale že vyhraju? To mě ani nenapadlo.

Obojí. Ono se to přenese. Když jste na tom fyzicky dobře, daří se vám lépe koncentrovat, a tak jsem zvládla i stojku. A s nulou se vám pak zase běží jinak než po minelách.

(úsměv) Je fakt, že po příteli byl druhý, na něhož jsem myslela v cíli. Už jsme si volali a já byla moc ráda, protože na mém comebacku má obrovský podíl. Dokázal mě podržet, když jsem byla nešťastná a unavená, vždycky za mnou bude stát, když se nestane něco špatného.

V závodě je mi možná psychickou oporou, když tam je, znám ho léta, od dětství a bezmezně mu důvěřuju, dodává mi větší jistotu, když stojí za tím dalekohledem. Ale tým funguje profesionálně, máme schopného trenéra Zdeňka Vítka a navíc Ondra je ochotný vždy naslouchat po telefonu.

Budu to zkoušet. Ten výsledek mě motivuje do další práce, těším se víc na další závody i tréninky. Když nepřijdou zdravotní komplikace, mohlo by se našemu celému týmu dál dařit.

Záleží, jak je člověk ambiciózní. Když chce hodně vyhrát, je první pozice nejtěžší, snazší je jet za někým a vidět, jak se závod odehrává. Ale já si říkám, že už tu mám snad splněno, tak uvidíme.

Mám to tu ráda, je to takový můj druhý domov. Trávíme tu hrozně velkou část letní a podzimní přípravy, spolu s jabloneckými Břízkami to tu znám z areálů nejlépe. A je to znát i na výsledcích.