Článek
Už to budou čtyři roky, kdy jste získali v Aténách na deblkanoi bronzové medaile. Změnily vám život?
Ondřej Štěpánek: Pro mě ta medaile znamenala hlavně pocit, že jsme netrénovali zbytečně. Věnovali jsme tomu dost času, jezdili na soustředění a přišlo mi, že si ji zasloužíme. Ale pomohla nám samozřejmě i materiálně, získali jsme díky ní sponzora Feronu. Jaroslav Volf: I na Dukle nám to pomohlo. Počítají s námi do budoucna a my nemáme stres, že by nás vyhodili.
Bude i v Pekingu medaile hranicí úspěchu a neúspěchu?
Volf: Asi to tak bude. Štěpánek: Ale já bych se k tomu tak neupínal. Podívejte na fotbal, taky jsme s Turkama asi 50 let neprohráli. Do neděle... To je na sportu krásné, že nikdo nemá nic loženého. Je jasné, že tam nejedeme, abychom byli čtvrtí nebo pátí. Ale medaili jsme chtěli i na mistrovství Evropy v Krakově, stačila jedna kombinace branek a šli jsme domů s brekem.
Bude to vaše třetí olympiáda. Poslední?
Štěpánek: Já bych se chtěl ještě do Londýna podívat. Volf: Nevím, jestli to bude se mnou... Ale snad jo. Nejsme tak staří, abychom museli končit.
| Vizitka deblkanoe |
| JAROSLAV VOLF |
| Narozen: 29. září 1979 v Brandýse nad Labem Stav: svobodný, přítelkyně se jmenuje Marie |
| ONDŘEJ ŠTĚPÁNEK |
| Narozen: 28. listopadu 1979 v Brandýse nad Labem Stav: ženatý, manželka Vanda, dcera Julie (1,5 roku) |
| Klub: Dukla Brandýs n. L. Trenér: Ondřej Mohout |
| Zajímavost: Oba spolu v Brandýse chodili jeden čas do stejné třídy, spolu jezdí od 12 let. |
| Největší úspěchy: bronzoví z OH v Aténách 2004, v roce 2006 zlatí na MS v Praze. V roce 2003 byli na MS v Augsburgu stříbrní, o rok později ve Skopje a v roce 2005 v Tacenu vyhráli ME. V letech 2004 a 2006 zvoleni Kanoisty roku. |
Máte spočítáno, kolik dnů v roce spolu trávíte?
Štěpánek: Radši to nepočítáme. (úsměv) Ale mimo víkendů přes zimu se vidíme denně, na soustředěních jsme spolu celý den od rána do večera.... Většinou nás deblíře dávají automaticky k sobě na pokoj. Ale teď v Číně jsem řekl, že chci bydlet s masérem, abychom si s Járou nelezli na nervy a asi to prospělo.
Asi občas musí ponorková nemoc přijít, když jsou dva lidé pořád spolu...
Štěpánek: Nejde jen o dva lidi, ale o celý ten úzký tým. Pak už stačí, když trenér řekne, abyste do nějaké kombinace branek najeli takhle a vy víte, že jste tam už tak jeli desetkrát a nejde to a říkáte si, že už byste radši jeli domů…
Ale aby posádka fungovala, musejí si ti dva rozumět i mimo vodu, nebo ne?
Štěpánek: Kdyby byl Jára výbušný jako já, asi bychom se pozabíjeli. Ale on je klidný, vždy si jen něco zabrblá, nic mi hned nevpálí. Tolik se nehádáme. Spousta lidí od vody nám řekla, že nás ani neviděli se hádat. Nedržíme se pod krkem, spíš si při tréninku něco vysvětlíme.
Jezdíte spolu už 17 let, znáte se dokonale? Odhadnete na vodě své reakce?
Volf: Zrovna teď ne. Po deseti dnech v Pekingu jsme jeli na domácí vodě v Troji, kde je třeba pádlovat trochu jinak. Tak jsme se malinko dohadovali…
Říká se, že trať v Pekingu bude možná nejtěžší, na které se kdy jelo...
Štěpánek: Úplně nejtěžší podle mě ne, to byl asi Bourg Saint Maurice, ale to je přírodní voda. Tady je to umělý kanál, z nich to nejtěžší je. Když jsme se vrátili do Troji, je to strašná změna, proti Pekingu je to takový čurek. Když tu jezdíme celou zimu, přijde nám těžká, ale ten kontrast, když jsme ještě v úterý jeli v Číně a v pátek tady, byl strašně velký.
Jak v Číně zatím fungovala organizace?
Štěpánek: Moc ne. Když se chceme zeptat, jestli si můžeme třeba uložit masérský stůl do tohohle kumbálu, tak se zeptáme recepční, ta volá šéfovi recepce, ten šéfovi hotelu… Je to taková pyramida, nikdo nerozhodne nic sám. Domluva je dost zdlouhavá.
Zázemí pro závodníky bude jako v Evropě, nebo si něco musíte vzít s sebou navíc?
Volf: V areálu je všechno, šatny fungují, jen ty záchody nejsou s mísou, ale takové ty turecké šlapky. To mě trochu zaskočilo, ale záchod si s sebou brát nebudeme. (smích)
Kdy se do Číny vracíte?
Volf: Hned v pondělí po Světovém poháru.
Jak snášíte ty dlouhé přesuny?
Štěpánek: Není to tak hrozné. Když jsme před Sydney letěli čtyřikrát během roku do Austrálie, tak jsme trávili 24 hodin čistě jenom ve vzduchu plus čas na letišti. Do Pekingu jsme letěli devět a půl, zpátky deset a půl hodiny. Přes Vídeň to šlo rychle, člověk si dá tak akorát kafe.
Jak tréninkové kempy vypadají? Bavíte se i se soupeři, jak projíždět jednotlivé úseky?
Volf: Třeba teď jsme tam byli čtyři trenéři a čtyři lodě, tak jsme vše konzultovali. Stejně není čas koukat na ostatní, maximálně se po tréninku podíváme na skupinu po nás. Štěpánek: Na těch soustředěních je frmol. Je to snídaně, trénink, oběd, trénink… Volf: Navíc jsme na kanál dojížděli na in-line bruslích nebo na kole. Bylo to asi čtvrt hodiny, takže jsme čtyřikrát denně pendlovali mezi hotelem a kanálem. Štěpánek: A ráno se vám nechce vstávat, protože u nás byly dvě hodiny v noci… To se musím z postele vykopat, strhnout ze sebe rychle peřinu, jinak bych zase usnul.
S kým z té špičky nejvíc kamarádíte? Se Slováky Hochschornerovými?
Štěpánek: Asi jo, protože já se s nikým jiným pořádně nedomluvím. Moje angličtina je na úrovni, že si řeknu, že mám hlad a že chci napít... Navíc se Slováky máme podobný humor.
Jak dlouho před olympiádou do Pekingu poletíte?
Štěpánek: Poletíme druhého a naše závody jsou 13. a 14. srpna. To by mělo stačit. Když už jsem někde déle než 14 dnů z domova, cítím, že mě to štve, je to stereotyp. I když v olympijské vesnici je spousta rozptýlení, bude tam víc Čechů.
Loni jste, Ondro, říkal, že se kvůli malé dceři moc nevyspíte. Teď už ano?
Štěpánek: Ne, ale zvykl jsem si. (úsměv) Naučil jsem se s malou snídat. Předtím, když jsme někde měli být v půl deváté ráno, vstával jsem až na poslední chvíli a hned tam jel. Teď vstávám o dvě tři hodiny dřív. Taky chodím dříve spát.
Singlkanoista Stanislav Ježek si chce do Pekingu vzít s sebou partnerku. Vy ne?
Volf: Já ne. Štěpánek: Já také ne. Čekáme druhé mimčo, tak by to ani nebylo dobré.
